Z komentáře Jana Šmolíka k původnímu LP albu 1 11 2150 "Sonáty a sonatiny soudobých sovětských skladatelů" vydanému v Supraphonu v roce 1977 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Houslové umění ZDEŇKA BROŽE (1932) působí v kontextu soudobého koncertního života osobitě a osvěživým způsobem. Souvisí to jednak s jeho naturelem, jednak se způsobem a místem jeho studií. Zdeněk Brož poté, co absolvoval s vyznamenáním pražskou konzervatoř a začal studovat na AMU, byl vybrán pro studium do Moskvy, kde studoval na moskevské konzervatoři. Své studijní roky ukončil na tomto vrcholném institutu rovněž s vyznamenáním a po návratu do vlastni začal působit koncertně a pedagogicky. Dnes má za sebou již bezpočet koncertů doma i v zahraničí, vede vlastní houslovou třídu na pražské konzervatoři, kde je profesorem...Když jsme se Zdeňka Brože zeptali, co jej vedlo k tomuto výběru (čtyř houslových skladeb u nás doposud nepříliš známých autorů), odpověděl, že:
ABULFAZ OGLY KARA KARAJEV (1918), Šostakovičův žák z Baku, jej upoutal poněkud oklikou. Miloval Nízáního poezii a jeho Sedm krasavic, které Kara Karajev hudebně ztvárnil jako balet...Z tohoto popudu sáhl rád po Kara Karajevově houslové sonátě, jejíž čtyři věty sice místy prozradí prokofjevovský vzor, ale přestože skladba vyznívá do klidu a ztracena, působí vzrušivě. Také na houslovou sonatinu VAJNBERGOVU (1919) upozornilo Z.Brože vlastně hudebně dramatické dílo. Zaujala jej Vajnbergova opera Voják a madona a rozhodl se zařadit do svého repertoáru jeho dílko. Svěží a vtipná sonatina je nevelká rozsahem, ale moderně a vděčně napsaná...S arménským skladatelem LAZAREM M.SARJANEM (1920) pojí sólistu letité osobní přátelství...a oblíbil si jeho hudbu už proto, že v jejím moderním a ostrém cítění se vždy po krátké době vyloupne arménský charakter jako skutečně inspirační zdroj a nikoli jako levně folkloristický vnější prvek. Sarajanova šťavnatá hudba s přesně psanou dynamikou je nástrojově vděčná. Jeho Árie a toccata dokáže při vší soudobosti výrazu být i hudbou místy něžnou a sladkou. Skladbu poměrně nejznámějšího z těchto autorů, JURIJE A.LEVITINA (1912), zařadil Z.Brož do této nahrávky až poté, co vlastně z vnějšího popudu hledal v archivu Českého hudebního fondu skladbu, která by svým časovým rozměrem odpovídala potřebám gramofonové nahrávky...podařilo se mu nalézt dílo vyzrálého sovětského autora jehož osobitost myšlenková i specifičnost hudebního vyjadřování jsou ryzí...