Z komentáře Jarmila Burghausera k původnímu LP albu SV 8389 resp. DV 6291 "Antonín Dvořák Serenáda d moll op. 44, Serenáda E dur op. 22" vydanému v Supraphonu v roce 1967 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Obě Dvořákova díla ve formě serenády - smyčcová E dur, op. 22, i dechová d moll, op. 44 - jsou snad nejčistším, nejbezprostřednějším i nejmilejším dokladem hlubokého, šťastného skladatelova smyslu pro humor, úsměvný vtip, muzikantský žert. Obě serenády vznikly velmi rychle: smyčcová ve dvanácti, dechová v patnácti dnech. Zatímco však líbezná, radostně spokojená SERENÁDA E DUR, vzniklá v prvé polovině května 1875, dýše hřejivým poklidem mladého Dvořákova manželství, nedotčeného dosud doteky osudu a povzbuzovaného skladatelovými úspěchy na poli operním (uvedení druhé verze Krále uhlíře) i oficiálním uznáním (státní stipendium), o tři roky později SERENÁDA D MOLL, psaná v první polovině ledna 1878 za příprav k premiéře Šelmy sedláka, je už dílem skladatele, který v krátké době této své nejplodnější tvůrčí periody vytvořil dvě nové opery (Vandu, Šelmu sedláka), kantátu Stabat mater, novou symfonii (F dur), Symfonické variace pro orchestr, klavírní koncert, dva smyčcové a jeden klavírní kvartet, další klavírní trio, nejznámější ze svých Moravských dvojzpěvů a řadu menších věcí; ale také zažil počátky strmě stoupající umělecké kariéry, přinášející nová poznání světa i lidí, naděje i zklamání a rozloučení se všemi svými třemi prvými dětmi, z nichž nejstarší, prvorozený Otakar, zemřel právě na otcovy třicáté šesté narozeniny. Humor dechové serenády proto není místy prost jistého sarkasmu, karikatury, ba dokonce náznaku malého dramatu (3. část), i když v podstatě zůstává dobromyslným….