Z komentáře Jaroslava Holečka k původnímu LP albu 1110 4147 "Petr Iljič Čajkovskij Manfred" (hraje Česká filharmonie, řídí Alexander Rahbari) vydanému v roce 1986 v Supraphonu a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
...Byronův Mafred je velký tragický hrdina, který se snaží se zoufalým úsilím překročit meze své lidské existence. Čajkovskij sám načrtl v dopise J.P.Špažinské jeho portrét takto: "Manfred není obyčejný člověk. V něm Byron ztělesnil s podivuhodnou silou a hloubkou veškerou tragičnost zápasu mezi naší nicotností a naší touhou pochopit osudové otázky bytí...Jeho život je pohlcen zoufalstvím nad poznanou nemohoucností pozvednout se nad úroveň lidstva a zapomenout na zločinnou minulost..." Výčitkami svědomí štvaný, vnitřně rozervaný člověk, bloudící bezcílně horskou krajinou - tak líčí Čajkovskij Manfreda v úvodní větě symfonie. Výrazné téma, které se objeví hned na začátku, nás bude provázet jako "idée fixe" celou symfonií a všude nám bude připomínat hlavního hrdinu. Široký proud vzrušující a vášnivé hudby této části strhuje svou emocionální silou i svou tragickou náladou. Do ponurého pološera scény svitne jen ve středním dílu paprsek světla v okamžiku, kdy Manfred s bolestí vzpomíná na mrtvou Astarté. Následující věta reprezentuje obligátní scherzo. Podle autorovy poznámky v partituře představuje scénu, kdy se víla zjevuje Manfredovi v oblouku duhy horského vodopádu. Pro Čajkovského to byla příležitost ukázat instrumentační mistrovství a lehkost invence, ale jestliže je úvodní věta hluboká, dušezpytná studie, pak scherzo je mnohem více jen brilantní salónní kus, v němž se skladatel neubránil svodům jevové popisnosti, jíž se - jak jsme viděli - tolik obával. Ve třetí části hledá Manfred marně klid duše mezi prostými horaly a ke cti Čajkovského je nutno říci, že se mnohem více ubránil vlivu Berliozova Harolda v Itálii než Balakirev, který mu tuto epizodu ve svém scénáři předepsal. V rytmu starodávné siciliany se odvíjí klidný pastorální výjev, v němž nechybí ani písnička potulných hudců, ani drsné veselí horských pastevců. Ve finále líčí symfonie podzemní palác Arimana s divokým bakchanále podsvětních bytostí. Manfredův motiv se bortí, jak hrdina prožívá chvíle vrcholné úzkosti a zoufalství a jen vzpomínka na krásnou Astarté prosvětlí poslední okamžiky jeho života. Nakonec se ozve velebný zvuk varhanního pléna: Manfred je vykoupen a jeho vina smířena. Jeho motiv vyroste do monumentální velikosti a závěrečné largo přináší čistou katarzi: není viny, která by nemohla být odčiněna velkým utrpením...

Dirigent ALEXANDER RAHBARI (1948) pochází z Íránu z hudební rodiny. Vynikl nejprve jako výborný houslista a již v osmnácti letech obdržel za své umělecké výkony zlatou medaili. Na státní stipendium studoval ve Vídni na vysoké hudební škole dirigování a kompozici a přes své mládí se podílel významně na budování hudebního života ve své vlasti. Byl ředitelem konzervatoře v Teheránu i tamní Vysoké hudební školy a řídil zde i dva symfonické orchestry. V roce 1977 se vrátil do Evropy a ještě téhož roku zvítězil v mezinárodní soutěži dirigentů v Besanconu, o rok později získal stříbrnou medaily v Ženevě a brzy nato jej Herbert von Karajan pozval k řízení koncertu s Berlínskými filharmoniky. Tento debut byl tak úspěšný, že vyústil nakonec v pravidelnou spolupráci Alexandra Rahbariho s tímto slavným orchestrem a byl i odrazovým můstkem ke skvělé umělecké kariéře íránského umělce...