Z obalu původní LP (1 16 1457): Doma v Přerově ho znají spíš jako profesora tělesné výchovy a občanské nauky, než jako mistra světa a držitele předních mezinárodních cen ve hře na foukací harmoniky. Natáčí hlavně pro Ostravský rozhlas, ale čas od času odjíždí zahrát třeba do švýcarského Luzernu, do Eindhovenu v Holandsku.
Housle pod stromečkem našel o Vánocích v rodném Grygově, když mu bylo pět let. Láska k hudbě, zděděná po mamince, měla tedy první příležitost se uplatnit. Při studiu na reálce získal Lubomír Pleva výborný základ hry na housle u profesora Františka Černého, ale zároveň ho stále přitahovala lehká atletika. Ta dokonce zvítězila, a tak si zvolil obor tělesné výchovy a angličtiny na Palackého univerzitě. Housle nahradila ve výzbroji mladého sportovce foukací harmonika, muzika "do kapsy"
Adam rozvětveného rodu foukacích harmonik se jmenoval šeng a narodil se před několika tisíciletími v Číně. Praotec dnešní rozmanitosti těchto nástrojů byl ladič Hans Christian Friedrich Ludwig Buschmann. Roku 1821 ho napadlo při ladění elodikonu, nástroje příbuzného harmoniu, že není nutné vysouvat celé soupravy jazýčků, ale je možno foukat do nich přímo shora ústy. A pak byl už jen krok k myšlence, že taková souprava jazýčků může sloužit jako samostatný hudební nástroj.
Není harmonika jako harmonika. Ty nejjednodušší v rodině foukacích harmonik slouží jako "most k hudbě". Prostými melodiemi, které se na ně dají zahrát, mohou upoutat prvotní zájem dítěte a mladého člověka o hudbu. Chromatika, foukací harmonika s tlačítkem, už umožňuje hrát všech dvanáct půltónů oktávy, a tedy všechny melodie, stejně jako technicky možné dvojhlasy. A konečně je tu harmoneta, nejsložitější z řady foukacích harmonik, která vzbuzuje už na první pohled respekt. Má tastaturu a dává možnost i velmi složité akordové hry.
Začalo to Tureckým pochodem W. A. Mozarta v roce 1955, kdy jej Lubomír Pleva zahrál v ústředním kole LUT v Praze. Získal tehdy první cenu, ale zároveň dostal i výtku od některých členů poroty, že poněkud znevažuje skladatelovo dílo. A přesto od té doby Lubomír Pleva vítězil ve všech domácích soutěžích, jichž se zúčastnil. Později se začal zajímat také o soutěže mezinárodní. A výsledek? 1964 mezinárodní soutěž Federation Internationale de l'Harmonica, Trossingen, NSR - 11. místo; 1966 tamtéž - 11. místo; 1968 Harmonica Weltfestspiele, Luzern, Švýcarsko - 3. cena; 1970 světová soutěž v Eindhovenu, Holansko - 1. cena v kategorii harmonet; 1972 festival evropských hráčů na foukací harmoniky, Baarn, Holandsko - 1. ceny v obou kategoriích a hlavní cena festivalu; 1973 světová soutěž, Leper, Belgie - 1. cena v kategorii harmonet, 3. cena na chromoniku.
K tomuto výmluvnému výčtu už jen dodejme, že uvedené soutěže nečiní rozdílu mezi amatéry a profesionály. Od roku 1958 natáčel Lubomír Pleva v brněnském studiu Československého rozhlasu, od roku 1964 ve studiu ostravském, kde za spolupráce nadaného autora aranžmá Zbyška Bittmara nahrává s dirigenty Drahoslavem Volejníčkem a Pavlem Staňkem spolu s Ostravským rozhlasovým orchestrem. Součet nahrávek hovoří téměř o dvou stech rozhlasových snímcích i o desítkách hodin scénické hudby pro divadlo. Kromě spolupráce na řadě hudebních a zábavných televizních programů natočil profesor Lubomír Pleva v ostravském studiu také profilový pořad Muzika do kapsy a film Dvě zlaté.

Lubomír Pleva dokazuje zvukové bohatství i technické a výrazové možnosti tohoto nástroje, považovaného někdy tak trochu za hračku nebo kuriozitu. Dokládá, jak náročný repertoár je možno foukacím harmonikám svěřit. Ke každé skladbě přistupuje s vytříbeným citem pro formu a styl - od úpravy barokního mistra až po soudobý jazzový hit. V jeho hře lze postřehnout vlivy, podněty a inspirace hráčů na foukací harmoniky jako jsou Larry Adler, Tommy Reilly anebo Jean Toots Thielemans. Dopracoval se však úrovně, která sama v tomto oboru znamená kritérium. (sleeve-note Vladimír Kotmel, 1974)