Původní LP album 81 0869-1 "Pár tónů, které přebývají..." vydaný v roce 1989 v Pantonu vyšel v roce 2018 v licenci Supraphonu u firmy Galén na CD (G181202), které je k dispozici i na Supraphonline. Nyní Supraphon přidává digitální titul VT 7987-2 i pro obchody digitální s komentářem Jiřího Černého k původnímu LP:
Tohle je deska o vztahu jednoho recitátora, několika rockerů a pár dalších lidí k poezii básníka, který se nedožil ani pětadvaceti, natož knižní podoby svých veršů. Ostatně, co se kdy z Václava Hraběte zveřejnilo, téměř vždy bylo neseno vděčnou láskou a obdivem přátel a skromných nadšenců. Hned zkraje těch z Litvínova, co v roce 1966 přijeli do pražské Violy a s Mirkem Kováříkem v čele věnovali Hrabětovi celý večer. Rok nato vyšel výběr jeho recitovaných veršů, prolnutý hudbou Karla Velebného a jeho SHQ na albu Poezie a jazz II (Supraphon) a v roce 1969 konečně knížka Stop-time (MF), připravená Mirkem Kováříkem. Ta, kterou po letech opsala Mišíkovi jeho kamarádka a manažerka Hanka Hermannová. A kterou si lidi opisovali jako snad žádnou jinou sbírku těch let. Když v roce 1977 napsal tehdy pětadvacetiletý Jaromír Pelc knihu literárních portrétů Nový obsah (MF), uvedl ji hrabětovskou kapitolou Předchůdce. Pět let nato Jan Lukeš v ještě kontroverznější Prozaické skutečnosti (MF) znovu posoudil Hrabětův význam a vystoupil proti tvrzení Josefa Peterky o "úplně zbytečné legendě".
Kritické knížky nepřesáhly náklad 2000 výtisků a že zmizely rychle, je smutná sláva. Ještě trpčí byl stejný náklad a ovšem bolestnější sháňka po Blues v modré a bílé (Melantrich, 1977), druhém výběru z Hraběte, sestaveném tentokrát Jaromírem Pelcem. Jenomže Hrabě se mezitím stal majetkem i rockového publika a s Mišíkovou hudbou a hlasem se dostal i na desky. Ukázalo se, že silnější než básníkovo spojení s jazzem a s reáliemi 60. let je jeho vším pronikající hledání pravdy, čistoty, životní vážnosti a smyslu. Hrabě našel zaníceného interpreta v Kováříkovi, který ví o poezii bezmála vše, ale stejně tak v Mišíkovi, který - tenkrát - znal z poezie jen tuze málo. O smyslu Hrabětových veršů a způsobu jejich podání lze polemizovat. Řekněme, že třeba Kováříka nelegitimuje ke "správnému" výkladu ani to, že vlastní část Hrabětovy pozůstalosti. Ale zcela mimo diskusi je jeho úsilí přiblížit Hraběte novým a novým lidem, kteří by se k němu jinak těžko dostali. Když Kovářík recituje lochotínskému amfiteátru do ticha třiceti tisíc lidí Blues za Vladimíra Majakovského, těžko mluvit o "uměle přiživované oslavné atmosféře".
I nápad na tohle album, který vyšel před devíti lety z hlavy Mišíkova přítele Hynka Žalčíka (spolu s Kováříkem dramaturga onoho večera v Malostranské besedě), v sobě nenesl nic víc ani míň než chuť udělat něco pro radost sobě a pár lidem. Dlouho ty nahrávky ležely v regálech; to těm pár lidem vadilo. Ne to, že všichni dělali zadarmo. Jak hráli, tak žili. Hrabětovsky, bez pózy. Když Mišík představuje kapelu a říká: "A my jedeme na Moravu", znamenalo to, že jeli oženit svého houslistu Honzu Hrubého. Netušili, že by přispívali k legendě.