Z komentáře Václava Holzknechta k původnímu LP albu 1 12 0513 „Ravel Šeherezáda - Chausson Báseň o lásce a moři“ vydanému Supraphonem v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
ERNEST CHAUSSON (1855 – 1899) je v našem prostředí znám především svou BÁSNÍ (Poème) pro housle a orchestr, která si podmanila hráče i obecenstvo lyrickou atmosférou a stala se v povolaných rukou velmi účinným číslem houslového repertoáru. Dílo Ernesta Chaussona je ovšem rozsáhlejší a jestliže u nás proniklo jen málo, tkví příčina v povaze tohoto autora a jeho tvorby. Chausson tvořil na přelomu slohů – mezi Césarem Franckem a Debussym – a není tudíž pro cizince dost výrazný. Přesto je jeho umění typicky francouzské v noblese projevu a ve vnitřní intenzitě: z Chaussona mluví přesvědčivý morální patos, podobně jako je tomu u Francka. Přitom je ovšem Chausson svůj i když podléhal vlivům – jinak by jeho skladby už nežily. Kdyby Chausson předčasně nezahynul, rozvinula by se jeho tvorba do větší šíře a dostala by jistě ještě jiné aspekty zasahující i do dalších oblastí. Vcelku je vývojově neukončená…V jeho nepříliš četném díle nacházíme velkou Symfonii b moll, z níž zaznívá občas zvuk Franckův a Wagnerův, operu Král Artuš,…dále zmíněná Poème, Koncert pro housle, klavír a smyčcové kvarteto, Klavírní kvintet, nedokončený Smyčcový kvartet, moteta, četné písně; pro zpěv a orchestr Védickou hymnu a konečně BÁSEŇ O LÁSCE A MOŘI (Poème de l'amour et de la mer) na verše Maurice Bauchora - kterou uvádíme na našem snímku. Poezie slov a hudby splývá v jedno v rukou tak citlivých, jako byly ruce Chaussonovy, takže dílo – u nás málo známé – může dobře reprezentovat autorovu ušlechtilou osobnost.
Dílem pro zpěv a orchestr je i Ravelova ŠEHEREZÁDA. Vznikla ovšem za jiné orientace směrové za plného impresionismu a nese také výrazné rysy velmi odlišného skladatele, i když oběma dílům je společná jemná cizelovanost francouzské dílny. MAURICE RAVEL (1875-1937) miloval exotiku a Orient ho neodolatelně přitahoval. Vyprávěčka z Tisíce a jedné noci - Šeherezáda – mu učarovala natolik, že ji roku 1898 učinil hrdinkou orchestrální předehry, kterou však nevydal, protože s ní nebyl docela spokojen. To bylo u něho ovšem dost časté: jeho kritický smysl nepropouštěl na veřejnost zdaleka vše, co vyšlo z jeho pera. Ale krásný přelud z východních pohádek ho navštívil ještě jednou. Tehdy – roku 1903 – se však vtělil do tří básní Tristana Klingsora. Byl to pseudonym jednoho ze členů umělecké skupiny, kam Ravel patřil a která si říkala Apači, ačkoli se chovala po občanské stránce celkem normálně. Ale lidsky i umělecky spřízněná skupina mladých lidí, obdivujících Debussyho, se navzájem inspirovala a právě tam našel Ravel popud ke své druhé, tentokrát šťastné Šeherezádě…Ravel si vybral z jeho básní tři, které spojil v cyklus, ačkoli se Klingsorovy výtvory náladami a rozsahem značně liší. První z nich evokuje ASII, zemi krásných krajin, zrádných moří, tajemných a krutých příběhů, bizarních obleků a masek. Ale je to pouhá vidina, kterou vyvolal básník…Technicky je pozoruhodné, jak Ravel dostal do písně ne zvlášť obsáhlý text pomocí recitativů a jak vykouzlil na celkem malé ploše časté změny scenérií a nálad, aniž porušil základní styl a ladění. Ačkoli jde o orientální námět, nepoužil běžných prostředků, aby v posluchači vyvolal místní dojmy. Šlo mu víc o poetickou emoci a té skutečně dosáhl vlastními vybranými prostředky. KOUZELNÁ FLÉTNA (La flute enchantée) je název druhé písně, jež předvádí nerovnou dvojici – pána, který usnul, a dívku, která vedle něho bdí…Je to tentokrát vlastně píseň milostná. Pohybuje se v pomalých tempech, její atmosféra je nyvá a spodní tón vášnivý. Námět způsobil, že se flétna jako orchestrální i sólový nástroj uplatnila v druhé písni vydatně; také píseň otevírá a ukončuje. Závěrečná píseň je vlastně také milostná. Jmenuje se LHOSTEJNÝ (l´Indifférent) a líčí jakýsi milostný nezdar: krásný mladík jde kolem okouzlené ženy, ale není ochoten přijmout její pozvání; jen jí pokyne a vzdaluje se. Je to jen malá příhoda a také báseň je krátká, ale obsahuje hluboký cit, třeba ravelovsky diskrétní…
Hudba opět zhasne zvukem flétny za doprovodu houslí. Zase je tu docíleno orientálního prostředí původnímu prostředky. Všemi třemi básněmi prochází motiv nesplněné touhy – po krajinách, po mladém muži, který je odloučen od toužící dívky prostředím a situací, a po milenci, který uniká ženě do nenávratna. To odůvodňuje nostalgickou notu, která se províjí celou Šeherezádou, ale neklesne nikdy do sentimentality…Instrumentace Šeherezády – jednoho z prvých orchestrálních Ravelových děl – je virtuózně dokonalá. Vliv Debussyho je u tohoto poměrně mladého díla sice patrný, ale nepoškodil osobitost triptychu.