Komentář Josefa Vlčka k půviodnímu EP albu 81 0411-8 "Rock debut č. 9 Vltava" vydanému v roce 1990 v Pantonu a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:

Na málokterou premiéru pražské rockové kapely si pamatuji tak barvitě, jako na první vystoupení Vltavy (nebo Vltava beatu?), skupiny, kterou založil Robert Nebřenský po tom, co v roce 1985 odešel od Krásných nových strojů. Do té doby jsem si nedovedl představit, že by se u nás našel soubor, který by dokázal spojit věci zdánlivě nespojitelné - český pseudorockový sound a la Shadows z poloviny
šedesátých let, užitkovou filmovou hudbu i dnešní sofistikovaný rock - a nesklouzl přitom do přitroublé parodie nebo násilného srandismu, jak se to dařilo řadě jeho předchůdců. A bylo to možné! Kapela dokázala namíchat prapodivný koktejl, v němž se vedle sebe dobře dařilo instrumentálkám Skupiny Karla Duby, titulní melodii ze seriálu o majoru Zemanovi i sžírajícímu sarkasmu sloganu "My tě tu písničku naučíme", který výstižně vyjádřil podstatu českého kulturního diktátu mocnějších slabším, ovládajících ovládaným. Jenže ono to není tak jednoduché a přímočaré.
Podstatou tvorby Vltavy je smysl muzikantů jejího jádra pro národní svéráz, schopnost je zobecnit a vytvářet nový hudební jazyk přeskupením prvků různých stylů. V tomto bodě pak vystupuje do popředí cit souboru pro banálno. Jednou se objeví v přihlouplém textu, jindy ve zvuku, blízkém tomu nejnudnějšímu kavárenskému swingujícímu kombu, které ovšem hraje kompozici, kopírující třeba zase nejběžnější schéma thrash metalové skladby. Z různorodých prvků, spojených takto do nové souvislosti, tedy z dekomponované skutečnosti, se ztrácí původní banalita. Z opotřebovaných cihel vzniká nová budova, v níž cítíme cosi podvratně absurdního, ale nejsme schopni se tomu smát. Nové spojení hlouposti už nemusí být směšné, jen znejisťující. Svět není jednoznačný, jak se ještě před pár orky zdálo. Naopak, je stále nepřehlednější, protože ve světě informační exploze ubývá záchytných bodů. Vltava patří k těm hudebním souborům, které se zabývají jejich hledáním. Po kratším přerušení činnosti se vrací na hudební scénu se svou koncepcí hudby, kterou lze snadno poslouchat, ale podtisk této zdánlivě příjemné jednoduchosti a lehkosti má složitost podzemních pražských přítoků řeky, jejíž jméno si skupin vybrala za své.