Pozapomenutý poklad, poslední album v klasické sestavě

Domácí nahrávky z roku 1990 někdy mívaly složitý osud. Převratné společenské události té doby a logická radost publika z náhlé dostupnosti zahraničního repertoáru mohly snížit zájem o české novinky. Do jisté míry to platilo i o albu Ke zdi, třetího v podaní pětice Nerez. Po Masopustu a Na vařené nudli, obsahujících většinou koncertně prověřené a posluchači milované songy, nyní přišly písně stejně kvalitní, leč neznámé. Dostalo se jim moderního, ve studiu Petra Kocfeldy skvěle natočeného, a také električtějšího zvuku, snad trochu ve stopách Stinga či Gabriela. Nejednoduché okolnosti vzniku alba v obalu popisuje Zdeněk Vřešťál – a jak se tak někdy stává, původní komplikace se časem proměnily v přednosti. Jedinečné melodie a texty, brilantní zpívání obou pánů a Zuzany Navarové sólové i společné, výtečná podpora kontrabasu Vladimíra Vytisky a dechů Václava Bratrycha plus užitečných hostů, ucelený kus výborné muziky. Jako u předchozích reedic i tady se obalu dostalo letošní revize a doplnění původním grafikem Michalem Cihlářem, nového remasteringu se dočkal zvuk. Letošní dvě výročí Zuzany Navarové a s tím spojené podzimní vzpomínkové akce jsou výzvou navíc, ale už jen poslech alba Ke zdi je šancí objevit neprávem trochu pozapomenutý poklad.

Cesty tří hlavních protagonistů se poté rozešly, ale jejich studiová trilogie patří mezi absolutní trvalky naší muziky bez stylových chomoutů.