Z komentáře J.V.Sýkory k původnímu LP albu 1 11 0569 "Johannes Brahms Variace na Paganiniho téma, Fryderyk Chopin 4 Impromptu" vydanému Supraphonem v roce 1969 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
Brahmsovy VARIACE NA PAGANINIHO TÉMA navazují na Shumannovy Studie podle Paganiniho Capricií op. 3 a Etudy op. 10 i na Lisztovy Paganinské etudy. Vznikly ve Vídni roku 1862, v době, kdy Brahms ještě sám koncertoval. Tématem je 24. kapric z Paganiniho opusu 1, táž, ke které i Paganini provedl variace. I když jde o dílo technicky nesmírně náročné, ve skutečnosti jde o osmadvacet etud, seřazených do dvou sešitů, nelze mít tuto skladbu jen za technické studie. Brahms zpracovává i vnitřní kompoziční strukturu paganinského tématu, vyčerpává nejen možnosti rytmické a melodické, ale i harmonické. Používá nejen základního znění tématu, ale i znění Paganiniho původních variací, k nimž tvoří své vlastní variace, tedy doslova variace na variace…V technice i výrazu jsou zmíněné variace přímo prototypem Brahmsova klavírního slohu. Jde o techniku především akordickou a o využití oktáv, velkých rozpětí a skoků. Ruka je vystavena neobyčejné námaze, a přece zní Brahmsův klavír stále velmi příjemně, v plné sonoritě a hebkosti. I tato mohutná širokohmatá technika umí vytvořit kouzelná lyrická zátiší. A co je přitom v těchto skladbách míst přímo filosofických, jak Brahms umí i ve formě etudy projevit svůj hluboký myšlenkový svět, svou zvláštní duši!
Nejoriginálnějším skladatelem impromptus byl Fryderyk Chopin. Francouzské slovo „impromptu“ je odvozeno od latinského „in promptu“. Kořen souvisí s často užívaným adjektivem „promptní“ a doslova to znamená „v pohotovosti“. V umění se termín „impromtu“ poprvé užíval ve francouzském dramatu 18. století. Rozuměly se jím volné, pohotově vytvářené improvizované dialogy a monology před oponou a o přestávkách jednotlivých aktů hry. Naše doba znala takováto dramatická „impromptus“ z praxe někdejšího Osvobozeného divadla. Zásluhu o uvedení tohoto termínu do klavírní hudby měl český skladatel Jan Hugo Voříšek. Ten jako jeden z prvních použil roku 1820 tento pojem k označení menšího drobného žánru, který má sice určité volné fantazijní prvky, ale od vlastní fantazie se liší lehkostí projevu, svěží náladou a určitou konverzační nenuceností, jež mohla hraničit až se salóním zaměřením. Žánr se stal brzy jedním z nejpopulárnějších z celého arzenálu romatické klavírní tvorby. Každý si jej po formální tektonické stránce vykládal jinak. Společný byl jen lehký nenucený tón a nevelký rozsah. Chopin pojal impromptu v podstatě podobně jako jeho zakladatel Voříšek. Přes určitou improvizátorskou volnost dovedl totiž zachovat přesné kontury jasné a přehledné formy…