Z rozsáhlého komentáře Dr. Viléma Pospíšila k původnímu kompilačnímu LP albu 0 12 0455 "Marta Krásová" vydanému v Supraphonu v roce1968 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:

Národní umělkyně Marta Krásová patří mezi ty výjimečné zjevy v umění, jimž byl talent jen nezbytným základním vkladem, který musí být od začátku neustále vzděláván, zúrodňován, všestranně rozvíjen a soustavnou, cílevědomou, nikdy neochabující prací zušlechťován a zmnožován, aby vydal všechny své plody. Pro sopranistku, která v samých začátcích své divadelní dráhy mohla zpívat současně Julii v Dvořákově Jakobínu, Anežku ze Smetanových Dvou vdov a koloraturní Eudoru z Halévyho Židovky, bylo třeba nemalé odvahy, rozhodla-li se opustit obor, který dává tolik možností uplatnění, a přejít na role dramatického mezzosopránu. K této proměně došlo v okamžiku, kdy Oskar Nedbal vystřídal Milana Zunu ve vedení bratislavské opery, v jejímž souboru tehdy Krásová působila. Sopranistku Krásovou jsme v Praze nepoznali. Zato ji máme od jejího vstupu do Národního divadla v paměti jako pěvkyni nádherného hlasu, která největším rolím nového oboru přinesla právě to, co žádal kdysi přední český kritik pro představitelku jedné z ženských postav Shakespearových: „Alt, který zbrojně zvučí jako štít, o nějž udeřil meč“.
Marta Krásová se stala členem opery Národního divadla 1. září 1928. Od samého počátku zaujala, jak napsal Jaroslav Vogel o její Azuceně „velkým a vzácným hlasem v rozsahu přes dvě oktávy a pěveckým uměním, co do krásy tónu, vyrovnanosti a půvabu mezza voce a dechové hospodárnosti skvěle rozvinutým+ nespornou hudebností i jímavostí přednesu“ tak, že ji kritik označil za jednu z největších nadějí českého operního jeviště. Tato předpověď se splnila vrchovatou měrou, neboť nebylo v opeře Národního divadla mnoho takových umělců, jejichž dráha by vykazovala tak pozoruhodný a neustálý vzestup bez hledání a krizí, jak tomu byli u Marty Krásové...Marta Krásová vytvořila na scéně Národního divadla celou galerii postav, od Ludmily a pak Háty v Prodané nevěstě, přes hraběnku v Pikové dámě až k těm největším jako jsou Isabella, Radmila, Vlasta, Marfa z Dvořákova Dimitrije a nakonec Kostelnička na jednom pólu a zase Carmen, Dalila, Azucena nebo Amneris na tom druhém, vděčnějším, protože populárnějším svou zdánlivě méně náročnou zpěvností. Někde uprostřed je její panna Róza, jíž dovedla dát právě onu míru lyrismu a vroucnosti, tedy rysy, jimi posunula Smetanův námět, zamýšlený původně jako komický, do poněkud jiné polohy.
Skladatel to sám cítil, když psal své libretistce E. Krásnohorské: „Já nevím, v čem to záleží, ale nebyl jsem vstavu lehčí sloh, než-li je, do té hudby vložit.“
Portrét pěvkyně Marty Krásové, zachycený v jedenácti áriích nebo scénách na této desce, je dostatečně plastický, aby umožnil nezkreslenou představu o velikosti i šíři jejího umění....

MARTA KRÁSOVÁ (*16. 3. 1901 - 20. 2. 1970)

Pozn.vydavatele:
Na titulu chybí ze smluvních důvodů (v 70. letech předáno firmě Opus) árie "Jedinú dcéru mám" ze Suchoňova Svӓtopluka.