Z komentáře Jana Kouby k původnímu LP albu 1110 3169 "Antonio Vivaldi. Koncerty pro flétnu, smyčce a continuo" vydanému Supraphonem v roce 1983 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:

Mezi tvůrci evropské hudby vrcholného baroka zaujímal Antonio Vivaldi (1678-1741) už ve své době mimořádné postavení. Byl nejen jedním z nejvlivnějších komponistů epochy, z jehož stylu se učil i J.S.Bach, ale mezinárodně proslulým houslovým virtuosem a v rodných Benátkách i dlouholetým vedoucím instrumentálního souboru, který patřil k nejlepším v Evropě. Navíc pak byl Vivaldi mužem praktického založení, který dovedl šíření vlastního díla podpořit také svými početnými společenskými kontakty doma i v zahraničí. Tím překvapivější je osud Vivaldiho tvůrčího odkazu: ještě na sklonku života zažije skladatel ústup z někdejší slávy a s Vivaldiho smrtí mizí naprostá většina jeho díla z repertoáru. Podobného osudu, který byl důsledkem nových estetických kritérií nastupujícího klasicismu, nebyl ovšem ušetřen ani J.S.Bach. Zatímco však si Bachovu hudbu začala znovu objevovat už raná německá romantika, musel Vivaldi čekat na své znovuvzkříšení mnohem déle. Více než tři čtvrtiny jeho díla byly nalezeny v italských archivech až v letech mezi dvěma světovými válkami a teprve druhá polovina našeho století je vlastně dobou renesance Vivaldiho nástrojové tvorby (zatímco hlubší poznávání jeho operního odkazu je dodnes teprve v počátcích). Jsou-li dnes někdy vrcholky evropské hudby pozdního baroka označovány čtyřhvězdím jmen Bach, Hӓndl, Rameau a Vivaldi, pak hudební řeč Vivaldiho je ve srovnání s těmito tvůrci patrně nejméně komplikovaná: její faktura je převážně homofonní a některá z Vivaldiho děl působí až jako zběžný náčrt nejnutnějších obrysů skladby. Zato však je jeho hudba všude nesena neobyčejně výraznou a plastickou melodikou a v rychlých větách i strhující intenzitou rytmického proudu. Navíc pak je Vivaldi i mistrem orchestrace a – při vší spontánnosti své invence – i mistrem výstavby hudební věty, formy: tzv. ritornelová forma rychlých vět jeho koncertů (střídání návratného orchestrálního ritornelu se sólistickými úseky) je neobyčejně tvárným principem rozvíjení hudebního proudu, kterého Vivaldi dokázal používat ve stále nových obměnách. Pětice koncertů naší nahrávky je jen zlomkem z obrovitého bloku více než pěti set Vivaldiho děl tohoto žánru: tvorba koncertů jde celým skladatelovým životem a najdeme v ní vedle mnoha děl pro housle i řadu koncertů pro nejrůznější jiné melodické nástroje své doby: pro flétnu jich napsal Vivaldi dvě desítky. Jen koncerty G dur a F dur z našeho výboru, vydané za skladatelova života v Amsterodamu v rámci opusu č. 10 lze však přesněji datovat lety 1729-1730; ostatní jsou dochovány v časově neurčených rukopisech. Všechny však spojuje nejen třívěté schéma dvou rychlých vět v ritornelové formě s pomalou větou střední, ale především vivaldiovská hudební invence, jež patří k nejoriginálnějším a nejvýraznějším v evropské hudbě barokní éry.