Z komentáře Jiřího Štilce k původnímu LP albu 8110 0408 "Lubomír Železný Koncert pro housle a orchestr, Koncert pro flétnu, smyčce a klavír" vydanému Pantonem v roce 1983 a nyní vycházejícímu v Supraphonu poprvé digitálně:
Ani život Lubomíra Železného (1925-1979), ani gramofonová deska, která je mu věnována, nepřivábí idylickými tóny či okolnostmi skladatelových úspěchů. Železný nepřipomíná dráhu meteoru, který oslnivě zazářil na nebi české hudby. Příroda mu sice dala uměleckou povahu, smysl pro krásu hudby a tvůrčí ambice, odepřela mu však prostředky k jejich prosazování. Intenzívní vnitřní život tohoto zamlklého, zdánlivě až hermeticky uzavřeného muže dával málo vědět o tom, že Železný byl podivuhodným klavíristou, všestranným vzdělancem, obdivujícím antiku, skvělým šachistou, moudrým, prozíravým, ušlechtilým a skromným člověkem. Jeho odkaz představuje něco přes třicet skladeb. Připomeňme dvě symfonie, dva houslové koncerty, dva smyčcové kvartety, Koncert pro violoncello a orchestr, Koncert pro flétnu, smyčce a klavír, Kvintet pro dvoje housle, klarinet, violu a violoncello, Dechový kvintet, Symfonickou větu, 4 polky pro klavír, Koncert pro violu a orchestr…
Čtyřvětý Koncert pro housle a orchestr č. 1 autor dokončil v roce 1959. Jeho první věta tvoří malebný úvod hudební atmosféry díla. Následující hravé a technicky obtížné Scherzo má obvyklou třídílnou formu. Třetí část – Adagio – filosofickým obsahem překračuje hranice absolutní hudby. Závěrečná věta srší životním optimismem, aby zejména zpěvné Allegro vyznělo v tomto smyslu naprosto přesvědčivě. Dojem jednolitosti skladby je výsledkem skladatelových promyšlených kompozičních postupů…
Koncert pro flétnu, smyčce a klavír vznikl v roce 1976. Uvedl jej poprvé Antonín Mach, který také autora požádal o uplatnění svých mimořádných hráčských schopností v kadenci. Spočívaly v dlouhých virtuózních pasážích, které A.Mach ovládal zvláštní dechovou technikou. Kadence se po smrti tohoto talentovaného flétnisty stala těžkým úkolem pro další interprety. Svým myšlenkovým podtextem L.Železný připomíná v tomto díle soubor lidských hodnot, prostých jako radost a lidské štěstí, tedy zdánlivě nenápadných, ale v životě povětšinou namáhavě dosahovaných. Úvodní Menuet je ve své náladě příjemný a vyrovnaný. Passacaglia vdechuje vývoji díla citovou intenzitu. Závěrečné Molto vivace se již od prvých taktů rozletí s lehkostí a svou mladistvostí jakoby přinášelo symbol nádherného života.