Mezi českými skladateli 2. pol. 18. století tvořícími na domácí půdě byl Dušek bezpochyby jedním z nejdůležitějších autorů instrumentální hudby — těžiště jeho tvorby tkví v dílech orchestrálních, komorních a klavírních.

Je prokázáno autorství 37 symfonií, 20 smyčcových kvartetů, 21 smyčcových trií, 49 parthií pro dechové nástroje, 5 serenád, 3 divertiment, 13 menuetů, 9 cembalových koncertů, 8 cembalových concertin, 28 dvouručních a 7 čtyřručních cembalových sonát, 6 cembalových sonatin a 7 variačních cyklů. Jedinou autentickou vokální skladbou je 5 dětských písní ve sbírce 25 písní od V. V. Maška (1792). Některé rukopisy z Pachtova archivu jsou datovány do 60. let 18. století (počínaje r. 1761), řadu skladeb (bohužel vesměs ztracených či dosud neobjevených) uvádějí Breitkopfovy katalogy z let 1771–1787, nejmladší je tisk klavírní sonáty z r. 1796. Duškovo dílo tedy vznikalo v časovém údobí od pozdního baroka k vrcholnému klasicismu — podobně jako např. dílo Haydnovo.  

Duškova hudební řeč vyrůstá z bezpečně osvojených základů staré vídeňské školy (Wagenseil) a dospívá ke zralému klasicistnímu výrazu haydnovského ražení. Postřehneme v ní vliv galantního slohu italského typu (Hasse, Galuppi, Rutini), vliv berlínské školy (J. A. Benda, C. Ph. E. Bach) — zejména v pomalých větách některých sonát a koncertů, občas se objeví barokní prvky. Symfonie jsou tří- nebo čtyřvěté, smyčcové kvartety čtyřvěté. Sonátové věty prozrazují klasicistní stavbu (byť drobnějších rozměrů), finální věty jsou občas raným příkladem vypracované rondové formy. Pomalé části prozrazují lehký závan melancholie a zvýrazněnou expresivitu. Duškova melodická inspirace upoutá i příležitostným použitím českých nápěvných prvků. 

V plné míře to platí i o cembalovém Concertinu G dur. Incipit skladby uvádějí Breitkopfovy katalogy z let 1782-1784, skladba byla tedy vydána tiskem v době, kdy se ve sféře klávesových nástrojů stále důrazněji prosazuje klavír — a to jak nástroj koncertantní, tak i generálbasový. Přitom není rozhodující ani tolik označení na titulním listě rukopisu — termín „clavicembalo” se používal jako souhrnné označení pro všechny klávesové strunné nástroje — jako spíše historická situace. 

Vzhledem k charakteru skladby i počtu zachovaných partů je jasné, že skladba byla koncipována pro kvartetní obsazení se třemi smyčcovými doprovodnými nástroji. Tento typ komorního cembalového koncertu je známý z podobných skladeb B. Galuppiho, J. Ch. Bacha, J. Haydna, K. Ditterse z Dittersdorfu, J. A. Štěpána aj. Namísto dvou houslí používá ovšem Dušek netradičně housle a violu. Protože je part violy na některých místech položen níže než part označený „basso“, zdá se, že nejnižší part doprovodného ansámblu hrál 16stopý nástroj (možná malý kontrabas, nazývaný „basettl“ nebo violon). Při provedení s violoncellem je potřeba tato zmíněná místa přeložit v basovém partu o oktávu níž, aby nedošlo k harmonické nerovnováze. 

Předlohou pro vydání Concertina per il clavicembalo, violino, viola e basso Františka Xavera Duška byl opis uložený v hudebně-historickém oddělení Českého muzea hudby pod signaturou XV E 326. 

obsazení: clavicembalo, vno, vla, b
materiál: partitura, party
durata: 20'
nakl.č.: R 356