Rozsáhlé a významné skladatelské dílo pražského rodáka Zdeňka Lukáše (1928 - 2007) již přesáhlo tři stovky číslovaných opusů. V roce 2005 dokončený malý Koncert pro violoncello a smyčcový orchestr "Ricordi" označil skladatel již opusovým číslem 344. Lukášova tvorba je nejenom úctyhodně početná, ale také žánrově rozmanitá a osobnostně vyhraněná.

Lukášův skladatelský rukopis je čitelný a poměrně spolehlivě identifikovatelný: i když skladatel během své umělecké kariéry prošel velmi pestrým vývojem a vyzkoušel si řadu moderních kompozičních technik, přece jen zůstává jeho tvůrčí projev pevně zakotven v osobitě rozvíjené tradici a zejména v českém hudebním folklóru, s nímž je Lukáš ve velmi důvěrném kontaktu po celý svůj život. Lukáš je rozený melodik a melodie je rovněž základem jeho skladatelského myšlení. Jeho melodické myšlenky vyrůstají z modálního základu, který skladatel vynalézavě obměňuje řadou postupných melodických odchylek (tzv. diatonické flexe) od původně formulovaného základu, čímž melodika (ale i s ní bytostně spjatá harmonie) dosahuje velmi působivou proměnlivost a výrazově produktivní dynamičnost. Je to charakteristické i pro violoncellový koncert Ricordi: Modální řada exponovaná v úvodním úseku skladby setrvává po jistou dobu v původní nezměněné podobě a s nástupem prvé gradační vlny v ní postupně dochází k melodickým odchylkám, které mají vliv nejen na proměnlivost melodické linie, nýbrž i na rytmický spád hudebního proudu, pocit tónorodu (starý, ale stále znovu působivý efekt flexe na tercii modální řady) a tím i na celkovou výrazovou dynamiku plochy. Melodická flexibilita je v podstatě ustavičná a s bohatou melodickou fantasií obměňovaná.Orchestrální "doprovod" využívá hojně ostinátní modely, na jejichž podkladě se dobře odráží expresívní i virtuózní projev sólového nástroje. Jednovětá skladba je vystavěna velmi přehledně v tradiční evropské uzavřené formě se stručnou introdukcí, opakovaným hlavním dílem: je zde takřka manifestačně uplatněn klasický návrat hlavního dílu "Dal Segno ... al Fine". Celek se člení do tří ucelených gradačních vln: úvodní plocha vrcholí po kadenci sólového violoncella v č. 11 partitury, po opadnutí napětí začíná druhá gradační vlna - de facto mírně obměněná varianta plochy předchozí. Třetí a vrcholná gradační plocha nastupuje v č. 18. partitury a vrcholí v č. 25 krátkým monologem sólových houslí, který jakoby smírně uzavírá předchozí rušnou dialogickou plochu sólového violoncella a orchestru. Houslové sólo zároveň převádí hudební proud k repríze hlavního dílu skladby (Dal Segno...al Fine), na jejímž konci skladba ústí do projasněného kvintakordu C dur. Dílo je věnováno violoncellistovi Mikaelu Ericssonovi, jehož interpretační umění skladatele inspirovalo vícekrát (je např. spolu se svou manželkou, houslistkou Danou Vlachovou dedikantem Lukášovy Dvojhry pro housle a violoncello op. 207 a Dvojkoncertu pro housle, violoncello a orchestr op. 224).

obsazení: vlc solo, archi
materiál: partitura
nakl. č.: R 086

Samostatné party pouze k pronájmu na nakladatelstvi@rozhlas.cz