Hudební tvorba pražského rodáka, skladatele a violisty Františka Domažlického (1913 - 1997) zahrnuje, vedle několika písňových cyklů, především žánry instrumentální hudby. Patří k několika málo českým autorům, kteří věnovali více než jednu sólovou skladbu tubě, nástroji, který se tohoto uplatnění dočkal výrazněji až ve 2. polovině 20. století. V roce 1983 napsal Domažlický pod týmž opusovým číslem 53 nejprve Koncert pro tubu a smyčce a Duetto pro dvě kontrabasové tuby, na které v 90. letech navázaly Sonatina pro tubu a klavír, op. 75 (1991) a Scherzo pro tubu a klavír, op. 77 (1992).

V Sonatině pro tubu a klavír, op. 75 uplatňuje Domažlický hudební jazyk rozšířené tonality. Sólový nástroj prezentuje jako technicky zdatný i melodický instrument schopný lyrické kantilény, pro nějž je klavír nejen harmonicky doprovodným nástrojem, ale zejména melodicky doplňujícím partnerem. Charakteristickým prvkem v Sonatině je sekvenční způsob zpracování melodické linky. První věta zaujme energickým hlavním tématem, které vystřídá valčíková stylizace. Harmonicky bohatá je zejména náladově kontrastující druhá věta, v které se ke slovu více dostává klavír a zároveň svérázná tubová zpěvnost. Pregnantní rytmičnost v kombinaci s legátovými pasážemi v obou nástrojích upoutají posluchačovu pozornost ve třetí větě. Part sólového nástroje je psán v polohově vyšším tubovém rejstříku, pro jeho provedení jsou tedy vhodné spíše basové tuby in F nebo in Es.  

obsazení: tb, pfte
materiál: partitura, part
nakl.č.: R 233