Pražský karneval patří k posledním kompozicím Bedřicha Smetany (1824–1884). Po dokončení 2. smyčcového kvartetu (březen 1883), který je zdrcující výpovědí hluchého skladatele s vizí neúprosně postupující duševní zkázy, rozpracoval Smetana dvě poslední díla – Pražský karneval a operu Viola. Z nich však zůstala pouhá torza.

Dle dochované korespondence se myšlenkou „velké symfonické básně Karneval český (neb Pražský?)“ zabýval již od roku 1880. Jeho původní ideou bylo rozsáhlé cyklické orchestrální dílo, jak píše v dopise Ludevítu Procházkovi 25. února 1880: „..kdeby nejen...tance české, ale i mnohé scény a figury k.p. z mých oper co masky se objevily. Myslím, že myšlenka není špatná, druh a forma docela nová a že by to vzbudilo interess a snad se stalo i výnosné.“ Smetanou původně zamýšlená celková koncepce Pražského karnevalu měla stylem navazovat na cyklus Českých tanců (1877, 1879), přičemž chtěl skladatel myšlenku cyklického řazení tanců rozvíjet na vyšší úrovni celých symfonických básní či fantasií na způsob Mé vlasti. Bohužel z ideje velkého díla dokončil pouhý fragment – Introdukci a polonézu (obraz tanečního karnevalového reje a zahajovacího tance plesu). Kompoziční stavba této jediné dokončené části Karnevalu napovídá, že v dalším průběhu díla měl zřejmě převládat taneční prvek zaměřený vždy k určité formě tance, který by však nebyl hlavním obsahem a účelem skladby, nýbrž jen jakýmsi půdorysem, nad nímž by se rozvíjely lyrické i epické scény nebo hudebně charakterizované typy.

Slohovou příbuzností odkazuje torzo Pražského karnevalu na Smetanovu novátorskou periodu let šedesátých, jak ji charakterizují klavírní skica ke scéně Macbeth a čarodějnice, symfonické básně Richard III., Valdštýnův tábor a Hakon Jarl. Pro polonézu použil skladatel 48-taktový motiv, který si jako první myšlenku zapsal do Zápisníku motivů již v roce 1858.

Partituru Introdukce a polonézy dokončil Smetana 14. září 1883. Prvého uvedení díla se již nemohl kvůli rychle se zhoršující chorobě účastnit, ač šlo o koncert k oslavě jeho 60. narozenin 2. dubna 1884. Dílo vzbudilo značné rozpaky. Dle dobových zpráv Smetanových přátel působilo skličujícím dojmem a na dlouhou dobu pak bylo považováno za nezdařené, či dokonce úpadkové. Dvěma hlavními důvody neporozumění byly nezvyklost stavby a slohu a špatná příprava partitury, která obsahovala řadu zřejmých písařských přepsání i omylů, bez jejichž objasnění nebylo možno skladbu správně provést.

Za pozdější rehabilitaci Pražského karnevalu vděčíme především Dr. Josefu Theuerovi a Karlu Kovařovicovi. Theuer v devadesátých letech 19. století pietně revidoval partituru a očistil ji od písařských přepsání a nesrovnalostí, podrobil kritice retuše prvního dirigenta díla Mořice Angra, pořídil z partitury čtyřruční úpravu a zainteresoval o dílo dirigenta Karla Kovařovice. Ten vypracoval vlastní partituru, ve které napravil nesrovnalosti Smetanova autografu, provedl instrumentační retuše a dílo v této úpravě s velkým ohlasem provedl na dvou koncertech v dubnu 1907. V říjnu roku 1918 se pak dočkalo rehabilitace i původní, pouze od zřejmých přepsání očištěné Smetanovo znění Karnevalu, a od té doby se na koncertech objevují obě verze díla.

Nově předkládaná partitura koresponduje s původním autorovým zněním a vychází z kritické edice Studijního vydání děl B. Smetany, Orchestrální skladby II, Praha 1951.  

obsazení: fl picc, 2fl, 2ob, 2cl, 2fg, 4cor, 4trp, 3trb, tb, timp, trg, ptti, tamb rull, gc, archi
materiál: partitura
nakl. č.: R 262
2. vydání

Samostatné party pouze k pronájmu na nakladatelstvi@rozhlas.cz