Ve starší generaci českých skladatelek zaujímá Sláva Vorlová (1894–1973) klíčové (jelikož stále ještě ojedinělé) postavení.

Její hudební nadání bylo všestranné: studovala zpěv, klavír a rovněž skladbu – nejprve jako soukromá žačka Vítězslava Nováka, později absolvovala kompoziční třídu Jaroslava Řídkého na Pražské konzervatoři.
 
Vorlová zanechala poměrně početné a žánrově všestranné dílo čítající téměř stovku skladeb a zahrnující díla hudebně dramatická, orchestrální, komorní i vokální. Převážná většina jejích skladeb vyrůstá z tradičního slohového základu, v němž se pohybovali oba její pedagogové, Novák i Řídký. V šedesátých letech se ovšem začala zabývat rovněž novodobými kompozičními technikami, serialismem a aleatorikou, a vytvořila i v této oblasti řadu pozoruhodných skladeb.
 
Od šedesátých let se datuje i její přátelství a spolupráce s významným českým basklarinetistou a zakladatelem světoznámého souboru Due Boemi di Praga Josefem Horákem (1931–2005), pro kterého vytvořila několik komorních děl a rovněž Koncert pro basklarinet a smyčcový orchestr (op. 50 z roku 1961), který je považován za vůbec první dílo svého druhu ve světové literatuře.
 
K řadě skladeb vzniklých na podnět Josefa Horáka náleží také její Variace na Händlovo téma pro basklarinet a klavír, op. 68 z roku 1965.  Je to skladba jednoznačně tradičního slohového ukotvení po materiálové i kompozičně technické stránce. Jejím základem je známá sarabandová Air – 3. věta z Händlovy cembalové suity d moll HWV 436 vydané poprvé roku 1733. Téma, uvedené na počátku skladby v původní tónině d moll, je poté podrobeno standardnímu variačnímu procesu v řadě osmi variací řazených na principu tempového, metrického i zvukově barevného kontrastu (působivý témbrový kontrast přináší např. sled 6. a 7. variace). Na závěr se opět navrací výchozí Händlovo téma.

obsazení: bcl, pfte
materiál: partitura, part
durata: 12'
nakl. č.: R 436