Eduard Dřízga (15. 3. 1944, Bartovice u Ostravy, 3. 6. 2017, Ostrava) byl český skladatel a pianista. Studoval hru na klavír u Josefa Kysely na konzervatoři v Ostravě. V roce 1968 absolvoval obor skladba na AMU u Václava Dobiáše. 15 let působil pedagogicky na ostravské konzervatoři, pracoval také jako režisér a hudební redaktor ostravského rozhlasu. Jako klavírista často hrával vlastní skladby mimo jiné na festivalu Pražské jaro.

Jeho kompozice získaly ocenění v národních soutěžích. Řada jeho skladeb byla provedena v zahraničí. Partita pro flétnu a klavír byla například úspěšně provedena
v Carnegie Hall v New Yorku. Malá suita zazněla v mnoha evropských zemích
v provedení Komorního orchestru Leoše Janáčka.
Dřízga napsal 3 symfonie, kantátu Mala mulier, Variazioni per archi a řadu komorních skladeb (dvě sonáty a dvě partity). Z písňových cyklů získaly největší ohlas Milostné sonety, vrcholným dílem je rozsáhlá sbírka písní Láska a smrt na lidové texty. 

V roce 1987 zazněla na jednom pražském koncertě Sonáta pro klarinet a klavír. Hrál ji sám autor spolu se znamenitým ostravským klarinetistou Valtrem Vítkem. Provedení Dřízgovy sonáty byl tehdy přítomen také Klement Slavický. Po koncertě přišel doyen mezi českými skladateli 20. století za Dřízgou a „vyseknul“ mu poklonu, která se běžně neříká: „Pane, Vy jste velký umělec!“. Co Slavického vedlo k tak zásadnímu vyznání? Snad působivé provedení obou interpretů, kteří si po umělecké stránce báječně rozuměli? Snad nezaměnitelně výbušný a brilantní styl Dřízgovy klavírní hry, který chválila samotná Zuzana Růžičková? Nebo spíš hudba samotná? Kdo ví… Jisté je, že Slavický jako vynikající skladatel okamžitě rozpoznal mimořádnou hloubku a naléhavost Dřízgovy klarinetové sonáty.

Tuto skladbu Eduard Dřízga dokončil v roce 1981, dlouhých 16 let od vzniku jeho úspěšné klavírní sonáty. Během té doby se v uměleckém vývoji tohoto autora mnoho změnilo. Po raném, melodicky průzračném neoklasicismu ve stylu Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů si Dřízga vyzkoušel seriální techniku, dodekafonii a postupy Nové hudby. Vrcholnými produkty této progresivní fáze jsou Variazioni per archi (1967) a II. Vokální symfonie (1968). Vyjadřovací postupy s převahou chladné kombinatoriky mu ale nebyly blízké. Záhy se od této metody odvrací a nachází ryzí, jasně rozpoznatelnou a osobitou hudební řeč, která pracuje s barokními formami, klasicistní formální ukázněností a harmonickými prvky běžnými pro široké spektrum hudby 20. století.

Sonáta pro klarinet je typem kompozice, která vznikla z vnitřní potřeby a podvědomé nutnosti. Prudké kontrasty a hlubinná psychologie jsou ozvěnou nestabilní emocionální povahu skladatele, jehož turbulentní hudba odráží odvěký střet světla a temnoty. A světlo nakonec u Dřízgy navzdory tragickým odstínům převáží.

Milan Bátor

obsazení: cl, pfte
materiál: partitura, part
durata: 13'
nakl. č.: R 426