Sbohem a šáteček zaujímá nejvýznamnější místo nejen v písňové tvorbě Vítězslavy Kaprálové, ale je zároveň jednou z nejhodnotnějších českých uměleckých písní 20. století vůbec.

Skladbu Kaprálová komponovala v posledních dnech studia na pražské konzervatoři (v diáři si ji poznamenala s datem 3. 6. 1937). Text nevybrala náhodně: v písni jsou zachyceny také její pocity z nadcházejícího loučení – se studiem, s „nejkrásnějším městem Prahou“, jak znělo věnování na partituře, s učitelem Vítězslavem Novákem, kterého si během dvou let na „Mistrovské“ zamilovala a jehož úsudku si vážila. Píseň mu přinesla ukázat na předposlední hodinu (9. 6., podle záznamu v diáři) a měla ohromnou radost, když ji ohodnotil slovy, že se v ní dopracovala úplného operního stylu: „Nic lepšího říct nemohl,“ poznamenala si do deníku. Motiv sestupné sekundy ve slově „Sbohem“ prolíná celou písní a vynořuje se znovu a znovu jako základní stavební prvek i poselství této velkolepé dramatické písně.

Do Nezvalovy básně zasáhla Kaprálová dvakrát: ve druhém verši druhé strofy změnila slovosled „ten smutek“ na smutek ten a předposlední verš poslední sloky „Chcem-li se setkati nelučme se radš tedy“ změnila poněkud kuriózně na „Chcem-li se setkati nehněme se radš tedy“ (– v této skladatelčině úpravě vydala píseň Hudební matice v r. 1947, návrat k původnímu Nezvalovu verši přineslo až její nové vydání v roce 2005).
Instrumentace písně Sbohem a šáteček, na níž Kaprálová pracovala na návrh otce o rok později v Paříži, se ukázala jako velmi náročný úkol, který opakovaně konzultovala se svým  pařížským mentorem, Bohuslavem Martinů. V jednom z dopisů si stěžuje otci: „Nyní jsme vstali znechuceni od Sbohem a šátečku. Je to příšerná práce. Jaktěživo nešlo nic tak těžko instrumentovat; M. vzkazuje, že to vůbec nejde, takže to nemůžem hned poslat. Abys prý počkal.“
Premiéry orchestrální verze písně se skladatelka už nedočkala.

Karla Hartl