Čte: Tereza Boučková

Režie: Jitka Škápíková

Když se vám chce brečet… můžete se utěšit poslechem třinácti citlivě vypointovaných povídek spisovatelky Terezy Boučkové, které ukážou, že v tom nejste sami a že i na chvíle, které vypadají tragicky, lze později nahlížet s pobaveným odstupem. Odpozorované a odposlouchané příhody ze života, které jsou i dospělého člověka schopné dohnat k pláči či k šílenství, si teď můžete poslechnout přímo v podání autorky. „Autorské čtení“ doma v obývákuSpisovatelčino vlastní podání melancholických příběhů o samotě, ztrátách, rozchodech partnerských i přátelských, komunikačních lapsech i rozklížených ideálech oplývá stejně jako její prózy přímočarostí, úsečností a jemnou ironií. Hromady trablů, nabalujících se všednodenních banalit či řady nespokojených myšlenek líčí netrpělivě, jako by se probírala nákupním seznamem, čímž jen zvyšuje neustálý pocit lehké absurdity. Nenechává tak posluchače (ani čtenáře) na pochybách, že v každé bolístce se skrývá i zrnko humoru, díky které se jí snad později bude možné zasmát. Důsledně artikulované věty umožňují dokonale vyznít každé maličkosti, která získává tíhu olověného závaží. V případě životních křivd a velkých smutků se jí však do hlasu vkrádá naléhavost, která vám bude znít v uších ještě několik dní. Jednotlivé povídky uvozují krátké klavírní předehry podmalované štěbetáním ptáků, kteří jako by připomínali, že tohle všechno se může stát i pod „vašima okny“, ale život jde dál. Šíleně smutné a důvěrně známé
Smutek v jejích prózách ovšem není bezbřehý, jeho „šílenost“ totiž spočívá právě v nesmyslnosti, s jakou se aktéři jejích vyprávění dostávají do patových situací vlastní vinou (Do nebe) či náturou (Krásné je žít, Hranice, Olok, Anna, Proč by vstával), nebo jakou je naopak obdaří „nespravedlivý“ krutý osud (Láska, Svatá Hana, Přes most). Ať už jde o rozpad unaveného manželství, alkoholismus, zdánlivě bezdůvodný rozklad letitého přátelství, všudypřítomný hluk ničící prostředí k relaxaci i práci, nezdárné, nenarozené či dokonce zesnulé dítě, malicherné hádky, nesdílené bizarní koníčky, nedostatek smyslu pro humor, osamělost, nenaplněnou lásku - všechno jsou to „modelové“ příběhy, s nimiž jste se setkali, někdy o nich slyšeli, nebo je dokonce zažili. Téměř ve všech také hraje roli zkušenost s minulým režimem, který svým zadušením svobody paradoxně utužoval ryzí mezilidské vztahy, jež se v kapitalistické demokracii rozdrobily v touze jednotlivců urvat si něco pro sebe. Ale nechybí ani naděje, radost z maličkostí, nebo citová opravdovost. „Po Roku kohouta jsem se bála cokoli napsat, protože kniha měla u čtenářů a nakonec i kritiky velký úspěch. A když už to trvalo moc dlouho, napadly mě povídky, které pro mě byly novým žánrem - tak jsem si říkala, že to zkusím a třeba se v nich znovu najdu. Tentokrát jsem se snažila od svého života vzdálit a velmi jsem fabulovala, ale do některých povídek samozřejmě můj osobní pocit pronikl,“ uvedla Tereza Boučková svůj vstup do povídkového formátu. Příznivci jejích knih ale určitě najdou i známá témata týkající se např. nezvedených dětí a vztahů v chatové osadě či na malé vesnici (Rok kohouta), nebo snahy manžela přizpůsobit se své drahé polovičce opanované cyklistikou (Boží a jiná muka).

Tereza Boučková
(* 24. května 1957, Praha)
Česká spisovatelka, scenáristka a publicistka je nejmladší ze tří dětí spisovatele Pavla Kohouta a jeho druhé ženy Anny Kohoutové. Po absolvování základní školy studovala na dvouleté ekonomické škole, ale brzy přestoupila na Akademické gymnázium ve Štěpánské ulici v Praze, kde v roce 1976 maturovala. Po maturitě podepsala Chartu 77 a vysokoškolské studium jí nebylo umožněno z politických důvodů. Studovala soukromě angličtinu a účastnila se vzdělávání na „ bytových univerzitách“. Při bytových inscenacích získávala hereckou zkušenost spolu s Vlastou Chramostovou, Pavlem Landovským, svým otcem a dalšími disidenty. V době totality pracovala v různých nekvalifikovaných zaměstnáních (mj. jako uklízečka, poštovní doručovatelka, domovnice nebo balička gramofonových desek). V roce 1985 se provdala a s manželem a třemi syny se odstěhovali do chatové oblasti ve Vráži u Berouna. Od 80. let se naplno věnuje literatuře a publicistice, mezi její díla patří soubory novel Indiánský běh (Cena Jiřího Ortena) a Když milujete muže, sbírky fejetonů Jen si tak trochu shnít či Boží a jiná muka, próza Krákorám, román Rok kohouta, divadelní hry (Romeo na kolečkách, Hana a Marie, Sodoma komora, Silnice) a filmové scénáře (Smradi, Zemský ráj to napohled).