Lidé mají rádi zvířata - nejen, že je pozorují, ale že se v nich vidí. Tuší a čtou z nich vlastnosti, jež v nich samých bývají utajeny. To je všeobecná věc. Někdy si z nich odvozují vlastnosti, které jim samým chybí. U psů hledají věrnost, přítulnost, nahrazují jim kamarády. Přímočarost zvířete, jeho instinktivní chování, působí na lidskou psychiku osvobodivě. Humorista Jaroslav Hašek měl zvířata rád od malička. Už v domácnosti jeho matky se všichni museli podřídit panovačným choutkám jejich kocoura Bobeše, z něhož se postupně vyvinul tyran, ovládající celou rodinu. To však Jaroslav netušil, že se v dospělém věku stane znalcem různých druhů psů - kynologem, a že "svět zvířat" se stane jeho profesí. Jako literát - humorista totiž nenašel zaměstnání (redakce se bály jeho štiplavého humoru) - a proto vstoupil do časopisu Svět zvířat, jehož redakce i zvěřinec jsou umístěny v Košířích. Jsa nyní redaktorrm "odborného listu" musel se naučil "pomlouvat zvířata", totiž shánět poznatky a detaily o jejich vlastnostech, aby uspokojil zájem čtenářů. V prvním "zvířecím fejetonu", otištěném v tomto časopise, nazvaném příznačně O jednom hrozném psu, vytvořil portrét psa- tuláka, který byl navenek "tak ošklivý" - až byl krásný. Po zákonu uměleckého obrazu vyjádřil zde vlastní ideál tuláka, bohéma a satirika. V redakci Světa zvířat získal nový redaktor obrovskou zkušenost. Naučil se pracovat s prameny a příručkami - Brehmův Život zvířat byl mu každodenní zoologickou příručkou. Psal o všem možném - o opicích psohlavých paviánech, o žralocích u Messiny, o afrických ptácích a jiných zajímavostech ze života zvířat. Jenže nic netrvá věčně. Po čase, když jeho prameny začaly vysychat, začal objevovat nové, neznámé rysy a vlastnosti - a když ani to nedostačovalo - začal si prostě "neznámé" tvory vymýšlet. S gustem mystifikátora psal o prahorní bleše inženýra Kúna, o ještěrech a ptácích třetihor, dokonce si dovolil přejmenovat sojku na nový druh ptáka "ořešníka" - protože prý sedává na ořechu - a podobně. Odběratelé a odborníci -zoologové se pochopitelně dotazovali, psali a stěžovali si majiteli listu - a Hašek dostal "padáka". Ten se však nevzdal. Rozhodl se pro samostatné podnikání. Na jméno své ženy, která neměla o jeho plánech ani tušení - založí si vlastní obchod se zvířaty. - čili tzv. Kynologický ústav A začal podnikat. V časopise Svět zvířat i jinde nalezneme řadu inzerátů, v nichž Hašek oznamuje, že zakoupí různé druhy psů, které umístí ve vlastním zvěřinci. Jak sehnat dostatečné množství exemplářů, nemáte-li peníze, abyste je mohl zakoupit? Hašek si věděl rady. Najal sluhu Čížka, košířského občana, který nejen že dovedl psy, dovedl je také opatřit. Na svých potulkách Prahou odlákával chovatelům jejich miláčky a sbíral některé zatoulané "exempláře", které pak uzavřel v Haškově košířském obchodu. Jak se o tom dočtete ve Švejkovi. A tím jsme u našich dvou ukázek. V první z nich, v humoresce Můj obchod se psy, líčí autor humorně, jak došlo k založení "kynologického ústavu" a jak sluha Čížek obstarával nové exempláře. Všechny okolnosti nasvědčují tomu, že tato brilantní "zvířecí" humoreska je do značné míry vzata ze skutečností - dnes by se řeklo, že to je vlastně reportáž, anebo "literatura faktu". Podobně je tomu i v druhé ukázce, s názvem Má drahá přítelkyně Julča. Zdánlivě jde o fantastickou grotesku. Je možné, aby se cvičená opice psohlavého paviána zmocnila pistole a v kroji tyrolského citeristy Jägerleho vystrašila výstřelem stařičkého trafikanta, bydlícího v přízemí v Košířích čp. 249 pod Cibulkou, téměř k smrti? Tady zřejmě pracovala Haškova humorná fantazie. Jenže: dlužno podotknout, že šimpanzí samice Julča, alias "tyrolák Jägerle", skutečně v roce 1909 v Praze existovala! Vystupovala jako cvičená opice v pražském Varieté (dnes Divadlo v Karlíně), zprvu společně s cvičeným opičákem "konzulem" Petrem. Zanedlouho poté, když o jeden a půl roku mladší opičák Petr svými kousky Julču zastínil, octla se "na penzi" a byla zřejmě dodána do zvěřince Světa zvířat v Košířích. Že v ní její cirkusové návyky a touha po uměleckých produkcích zřejmě neutuchly, o tom svědčí naše ukázka. Podle názoru literární kritiků může být tato "zvířecí" causerie Haškova klidně srovnávána s humoreskami Chestertona, Wilda, Čechova a jiných evropských humoristů. Slyšíme-li tyto dvě ukázky brilantního "zvířecího" humoru, zde v interpretaci Vojtěcha Dyka, napadne nás zvláštní věc: tento autor musel mít psy a zvířata velice rád, neboť je dovedl nejen bedlivě pozorovat, ale dovedl se vciťovat do jejich světa a charakterizovat ty jejich vlastností, jež se až nápadně podobají lidským; Jako milovník a přítel zvířat nacházel Hašek modely chování, jež bývají u lidí skryty zástěnou "výchovy" a přetvářky. Zvířata mají prostě čistou duši - jsou naivní a bezprostřední, jako děti, ale nedovedou lhát. Jsou proto hlubinným zrcadlem lidského chování a lidské duše. Snad proto si je Hašek tolik oblíbil. S jistou nadsázkou lze říci, že Haškův přístup ke srovnání života zvířat a lidí je u tohoto autora nejen jímavý, ale i v jistém smyslu - filozofický. Radko Pytlík