Co by se stalo s Janou z Arku, kdyby její život nebyl korunován mučednickou smrtí? Co se stane s člověkem, jenž ztratí zdroj i cíl svého poslání? I takové otázky položil ve své obšírné historické románové fikci Pozdější život Panny Ferdinand Peroutka (1895-1978).

Do Janina příběhu člověka, jenž přežil svou dobu, vložil Ferdinand Peroutka mnoho ze své osobní situace; také on přežil svou dobu slávy a přízně, také on se musel vyrovnávat s faktem, že ideály první republiky, jimž oddaně sloužil a za něž vytrvale bojoval, ztratily do 60. let minulého století hodně ze svého lesku. Proto jedna z klíčových linií románu spočívá v postupném sbližování zprvu suverénního autora, s chutí manipulujícího s osudem své Johanky, s Johankou samotnou. Oba se nakonec mění v dva póly jednoho lidského osudu.

A právě tuto linii s výhodou využil Antonín Přidal ve své dramatizaci díla Antonína Peroutky. Postava Autora to v jednom z dialogů s Johankou říká otevřeně: "Proč nepsat zas jednou, po dlouhé době, o velkých lidech? Dnes, kdy není v kurzu oběť? Ale když se tím podrobně zabýváš, přijdou pochybnosti, zda velcí lidé jsou. Dá mnoho námahy udržet člověka ve výši. Stále se naklání."

Rozhlasová dramatizace románu Ferdinanda Peroutky Pozdější život Panny tedy nabízí posluchačský zážitek nejen těm, kdo mají rádi lesklé a napínavé historické příběhy, ale i těm, kdo hledají a nalézají kulisami dějů další významy.