Přehodit řeku nabízí dvě paralelní linky, které se postupně vynořují, přibližují a konfrontují: novinář ze současnosti, Jakub Halmich, ohledává a rekonstruuje strhující příběh předválečného německého emigranta Rudolfa Formise, kterému se takto snaží přijít na kloub a jeho aktérovi porozumět. Sám zažívá neméně osudové okamžiky, když se za psaním knihy o Formisovi vydává na místa původních dějů a potká se zde s bolestnou láskou. Napínavé srovnávání a prorůstání obou příběhů neprobíhá jenom v rovině privátní, ale také společenské. Iljovi Kučerovi však nejde o návodné, zjednodušené varování skrze dvě neklidné epochy. Z jeho psaní je patrný osobní zájem o obě látky, jež se mu vyjevují v nejednoznačných zákrutách a záhybech. Zřejmě blíže má k Jakubovi Halmichovi, lehce depresivnímu muži, který tak trochu mrhá svým talentem, a přece nechce propadnout cynismu ani rezignaci. Evidentní je zde Kučerova dobrá znalost novinářského prostředí i jistých modelů prožívání, myšlení či jednání, pro tato prostředí typických. Stejně tak je ovšem zřetelný Kučerův vztah k aktivnímu odporu vůči totalitě, který se projevuje v ohledávání toho, jak se z člověka stává hrdina. A konečně jasná je také Kučerova důvěrná zabydlenost v slapské krajině.