„Vrána necítí strach. Vrána necítí radost.“

Dvanáctiletá Bára si na prahu puberty připadá osamělá, jenže ne tak jako její dospívající vrstevníci běžně čelící nepochopení. Ona vážně sama je. Matka ji ustavičně srovnává se starší sestrou, která dělá „všechno líp“, otec své chování k ní mění podle toho, jestli se ženský zbytek rodiny zrovna dívá, a Bářinu výtvarnému nadání doma nikdo nevěnuje pozornost přesto, že ve škole na její kresby pějí ódy. Opakovaná a dobře míněná doporučení ohledně rozvíjení dívčina talentu ze strany učitelů mají ale velmi netypický dopad… Šrámy a stíny na duši se vrší a s nimi i temnota hluboko v Bářině nitru. Jedinými jejími důvěrnicemi se stávají vrány hnízdící před okny v parku. Jaké by to vlastně bylo být vránou?

„První let mláděte je krátký. Vzduch proudí pod jeho křídly. Svět kolem dostává barvy.“

 „Chci, aby Vrány vykrákaly do světa, co všechno se může dít ve spořádané rodině.“ – Petra Dvořáková

„Dvořákové styl vyniká precizním vykreslením figur, čtivostí, civilním jazykem a také věrohodností popisovaných prostředí.“ — Petra Smítalová, Instinkt