ROMÁNOVÁ KRONIKA ZTRACENÉHO MĚSTA, LÉTA 1894-1921

Podtitul knihy lapidárně shrnuje příběh o někdejší pastevecké vesnici, která vystavěla svůj rozkvět na těžbě uhlí, aby o století později zašla na úbytě – také kvůli těžbě uhlí. Dnes už z výstavních budov a vznosné katedrály nezbylo nic. Jen šikmý kostel, který strmě a varovně ční do pusté krajiny.

Kniha začíná obrovským důlním neštěstím roku 1894, které drsně zasáhlo do života obyvatel celého kraje. Patří mezi ně i hrdinové této knihy, jejichž pohnuté osudy můžeme po následující čtvrtstoletí sledovat.

Barbora, Julka a Ludwik jsou představiteli tří naprosto odlišných dějových linií, které se však na mnoha místech proplétají a vytvářejí plastický obraz polozapomenutých časů, jejichž drsnost je pro dnešního čtenáře v mnoha ohledech téměř nepředstavitelná. Každý z hrdinů čelí životním výzvám po svém: někdo se jim trpně poddává, jiný se snaží uchopit šance, které mu kvasící doba nabízí. Do všech osudů však opakovaně a nemilosrdně zasahují velké dějiny, které úsilí obyčejného člověka mohou snadno proměnit na prach. Anebo ne.

Příběh je vystavěn na skutečných událostech, z nichž mnohé doposud nebyly v české románově tvorbě zpracovány. Vyprávění ubíhá v dramatickém tempu a natolik autenticky, že se děj před očima čtenáře mnohdy mění na film zaznamenávající i to, co donedávna zůstávalo skryto ve třinácté komnatě české historie.  

Kniha je prvním dílem plánované trilogie. V současnosti autorka pracuje na svazku druhém, který zahrne období let 1921–1945. Závěrečný díl zobrazí léta 1945–1970.

„Šikmý kostel vypráví o světě, který zmizel, a my jsme na něj zapomněli. Ráda jsem se nechala unést vyprávěním o městě, v němž bylo snadnější umřít než žít, o městě plném dolů, uhelného prachu, každodenní dřiny a zoufalství, ale také přátelství, lásky a naděje.“ – Alena Mornštajnová

 

„Kolik tragických osudů bylo zapomenuto. Je důležité vážit si každého dne života, jaký je nám dopřán teď. Šikmý kostel je mimořádný, citlivě a chytře napsaný román. (…) Kniha mě zasáhla přímo do srdce. Od prvních stránek jsem měla pocit, že cítím vůni louky, stodoly a chalupy, že všechny ty příběhy se dějí lidem, které dávno a dopodrobna znám.“ – Martha Issová