Z rozsáhlého komentáře Vladimíra Justla k původnímu LP albu 1 18 2158 "Národní umělec Karel Toman - Portrét básníka" vydanému v Supraphonu v roce 1978 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: "Domove, nikdy nemluvíš / tak jako ve dnech, kdy jsme sami./.../ Mám tebe z celé duše rád/ a bez tebe bych nemoh žíti. / Však tulák je můj kamarád / a chudým patří moje žití." To jsou verše KARLA TOMANA (*25.2.1877- †12.6.1946) napsané na Štědrý den 1924 v Provence. Není to literární autostylizace, pravdivost tohoto vyznání potvrzuje básníkův životopis... Celkem ani ne sto dvacet básní - a přitom jaké dílo! Už tento malý počet ukazuje, že Karel Toman byl cudný autor, který neplýtval slovy, jeho básnická sdělení jsou přesná, zvolená slova jsou ta jediná, která musela být řečena. Přiznal kdysi, že než báseň napíše, umí ji obvykle zpaměti: nosil ji v sobě tak dlouho, až dostala konečnou podobu. Nosil ji v sobě na svých toulkách a zaznamenal ji ve chvíli, kdy jako ražba vzácné mince básnictví vydala svědectví krásy a pravdy. Tato ukázněnost a přísnost na vlastní tvorbu přinesla své ovoce. Dospěl k oné metě velkého umění, kterou je prostota. Jeho básně jsou jako průzračná studánka: vidíš do nich, byť jejich dno je sebehlubší. Jsou psány krystalicky čistým jazykem, navazujícím na nejlepší lidové a národní tradice...Necelých sto dvacet básní - a přitom jeden z vrcholů, kterých dosáhla naše poezie na své cestě za svébytně českým hlasem, za jednotou obsahu a formy, vnitřním patosem myšlenky vyjádřené se samozřejmostí prosté pravdy. Je to dílo, které v sobě spojuje všechno to podstatné, čeho české básnictví do té doby dosáhlo, a které tiše a neokázale připravovalo cestu novým generacím. Proto byl a je Toman milován svými básnickými druhy stejně jako autory nových generací, i proto je stále živý - a není to floskule vhodná jen k příležitosti životního jubilea, je to radostná skutečnost. Je čten a chápán těmi, kdo touží po občerstvení pramenitou vodou na své pouti životem. Těmto čtenářům je určena i naše gramofonová deska... Recitují Radovan Lukavský, Petr Haničinec, Hana Kofránková a Pavel Soukup