Z komentáře Emauela Frynty k původnímu LP albu DV 15225 "Poezie M.J.Lermontova a A. S. Puškina" vydanému v Supraphonu v roce 1964 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně: Zatímco druhořadí básníci hynou tím, že upadají v zapomnění, tak zvané klasiky napořád umrtvuje bronz pomníků a čítanková popularita. Kdekdo je chválí, ale nikdo nečte. A tak skutečně nesmrtelní jsou jen ti, kdo věčně svěží životností tvorby přemáhají pompu chval a houštinami pedantských výkladů zas a zas vcházejí do přítomné chvíle. Ruští básníci ALEXANDER SERGEJEVIČ PUŠKIN a MICHAIL JURIEVIČ LERMONTOV patří ve světové poezii k těmto nesmrtelným jménům. Jejich tvorba byla a zůstává čímsi víc než jen projevem talentované dovednosti, je to soubor vzrušených a rozechvělých gest intenzívního života. Nadání, zázračně bohaté a všestranné, souviselo u nich obou s nesmlouvavým charakterem a zcela mimořádným vzděláním. Byli to lidé, jejichž osobnosti a osudy byly básnické, pokládáme-li totiž za básníka člověka vidoucího a žijícího plněji než jiní. Číst jen jejich biografii znamená obdivovat je. Vnímat jejich poezii je naslouchat hlasu jejich životů vnitřních, dávných už a přešlých, a přece trvajících, blízkých a srozumitelných. Puškin se narodil téhož roku jako F.L. Čelakovský - 1799, Lermontov o čtyři léta později než K.H. Mácha - 1814. Patřili tedy oba k vlně evropského romantismu....Oba skončili předčasnou, násilnou smrtí. Puškin zemřel po smrtící ráně v souboji, na jehož vyprovokování měli patrně podíl intriky dvora, ve věku sedmatřiceti let. Šestadvacetiletý důstojník Lermontov byl zabit stejně, jak si to ostatně už dříve předpověděl v básni SEN. Bez Puškina je nemyslitelný vývoj ruské literatury nové doby, byl jejím prvním geniálním tvůrcem a skutečným zakladatelem i co do jazyka pro který se jeho dílo stalo normou. Základní význam mají pro prózu jeho "BĚLKINOVOVY POVÍDKY a KAPITÁNSKÁ DCERKA, pro drama BORIS GODUNOV, pro epickou poezii EVŽEN ONĚGIN, máme-li zůstat u děl nejznámějších. Jeho lyrika je stejně svrchovaná jako univerzální - formálně je souborem všech tehdejších lyrických žánrů, tematicky zrcadlí Puškinův život a souvisí s jeho tvorbou. Měla ve své pohyblivosti a proměnlivosti funkci jakéhosi deníku citového i myšlenkového, studijního a proklamativního, jsou v ní v miniatuře a zárodku zachycena básníkova bezprostřední hnutí, a tím je nám zvláště blízká. Udivuje-li u Puškina šíře kultury a schopnost chápat a osvojovat si hodnoty z nejodlehlejších konců prostoru a času, žasneme u Lermontova nad vášnivostí koncentrace. Tento básník jako by žil jen jedním jediným tématem, na něž lze konec konců převést celé jeho dílo. I román HRDINA NAŠÍ DOBY, i nejlepší drama MAŠKARÁDA, i epické básně jsou v podstatě velkolepými variacemi na jeho centrální problém lyrický, vyznačený hned symboly anděla a démona, hned pojmy samoty a lásky, skepse a víry. Básnický subjekt je místem neustálého střetání protiv, zápasu polárně protikladných sil. Nic mu není vzdálenější než harmonie a rovnováha, nic jej neprovokuje víc než lhostejný klid. Je v tomto smyslu mnohem "romantičtější" než Puškin, bolestněji zjitřený a o to vášnivěji věřící, oč hlouběji rozčarovaný. Někdy se zdá, že trýzeň ho opájí neméně líbezně než slast a v tu chvíli jsme mu patrně nejblíže: i nejhlubší negace je u něho zdánlivá, neboť to nikdy není nic jiného než záporný výraz triumfálního vědomí o poznání ideálu.