Komentář k původnímu albu DV 15297 Supraphonu z roku 1967: V kolikatisícovém nákladu by musely vyjít Ovidiovy milostné sbírky, aby se uspokojila touha čtenářů mít vlastní výtisk líbezného Ovidia! Ovidius je básník, který nestárne, poněvadž nestárne ani láska, kterou opěvuje. Proto takový zájem o jeho dílo. Nesmrtelnost a slávu po všechny budoucí věky si předpověděl Ovidius sám v závěrečných verších svého monumentálního díla Proměny. Ba dokonce se mýlil v stanovení hranic své proslulosti: jeho dílo oslňuje svou krásou nejen básníkovu rodnou Evropu, jejíž veliká část byla kdysi pod římskou mocí - ale i všechny ostatní světadíly a jeho nevšednímu umění se podivují vědci, právě v díle Ovidiově. Po dvou tisíciletích je jeho dílo tak živé, jako by je psal pro současné čtenáře. Ovidiovo umění zrálo v Římě, který byl tehdy středem celé kulturní Evropy a pokladnicí všeho, co vytvořily ruce Mistrů. Proto se nedivíme, že se Ovidius po svých studijních cestách vrátil trvale do Říma, kde žil až do svých jednapadesáti let, než musel nastoupit smutnou cestu do vyhnanství. Musel se rozloučit s kultivovanou společností, která ho svým uměleckým ruchem zcela uchvátila. A Ovidius nebyl jen jejím němým pozorovatelem a posluchačem. Jeho výjimečné nadání ho učinilo brzy miláčkem této společnosti, takže již po prvních básnických výtvorech stoupal nezadržitelně po žebříčku slávy. Tu mu získaly již první verše z jinošských let, zařazené později do sbírky Amores - Lásky, přednášené po celém Římě.¨ Inspirovala ho dívka, již sám nazývá Korinna. Ovidiova básnického génia lze po nejedné stránce srovnávat s nadáním našeho V. Nezvala. Charakteristické znaky Ovidiova umění se jevily již v jeho prvotinách: neuvěřitelná svěžest a lehkost, s níž tvořil, dokonalá uhlazenost veršů, virtuozita slova, vypravěčské umění, čistý lyrický projev obohacený smyslem pro realistickou drobnomalbu, hravá rozmarnost i strhující patos, křehká něžnost schopná vyjádřit veškerou barvitost a malebnost. K těmto složkám pak později přistoupilo i jedinečné dušezpytné umění, s nímž zachycoval vzrušené vlnění citů, jeho výbuchy i doznívání, dále formální dokonalost, živá, bohatá fantazie, bystrý postřeh, jiskřivá duchaplnost a vynalézavost, jež svědčí o duchu vpravdě tvůrčím. V druhé sbírce z mladých let, nazvané Héroides, Listy héróin, se Ovidius pokusil zachytit nitro milující ženy, toužíci i pobouřené zradou milence. Na této sbírce si velmi zakládal, přesvědčen, že v ní vytvořil mimořádné a originální dílo. Předchůdce fingovaných básnických listů měl snad jen v Propertiovi, u něhož v proslulé "královně elegií" utěšuje předčasně zemřelá Kornélia z hrobu svého žijícího manžela. V Héroidách zpracoval Ovidius náměty z bájné minulosti, a ty mu umožňovaly rozehrát bez hranic obdivuhodnou fantazii. S nevšedním uměním se vžívá do nitra těch dávných žen, osvětluje jejich vnitřní zápasy a motivy jejich jednání. První z Římanů zachytil i krásné přírodní scenérie, dokreslující nebo vysvětlující náladu líčených postav. Snad jen přílišný vliv rétoriky nám trochu vadí na této okouzlující sbírce Listů milostných, mnohem více než to, že Ovidius líčí tyto dávné ženy, píšíci v bolesti nebo v opuštěnosti fiktivní dopisy svým manželům a milencům, jako by žily v současné římské společnosti. Ale i přes tento rétorický prvek je v nich mnoho krásného a všelidsky jímavého, takže si uzavřené románky jednotlivých hrdinek přečteme nebo poslechneme s požitkem. Celá sbírka obsahuje jednadvacet listů. Posledních šest dopisů se týká mileneckých dvojic, z nichž nejznámější je záletný Paris a krásná Helena. Nejpověstnějším Ovidiovým dílem je Umění milovati. Hned na jeho začátku Ovidius říká, že opěvá "neškodnou lásku", ale i z této četby již napřed vylučuje "vážné a počestné římské paní", aby neutrpěly úhony. Umění milovati má tři knihy: v první radí básník mladým mužům, kde si mají hledat dívku a jak si získají její lásku, v druhé, jak si mohou její náklonnost udržet. V třetí knize dává podobné rady dívkám. I když jde o dílko "naučné", je míněno jako zábavná četba jiskřící duchaplným humorem a skvělými postřehy ze života tehdejší římské společnosti. Posledním dílkem Ovidiova prvního tvůrčího období byla Remedia amoris - Jak léčiti lásku, rozumí se lásku nešťastnou, bolestnou, bezvýhlednou. Toto dílko stojí umělecky níže než Umění milovat, kde triumfovala básníkova neselhávající duchaplnost. Některé pozdější generace se nedívaly na obě tyto Ovidiovy teorie lásky příliš laskavě, byli i mravokárci, kteří je zatracovali. Ale kdo zhodnotí celé dílo Ovidiovo a přihlédne ke všem okolnostem, ten se na miláčka lehkonohých Múz hněvat nebude. Opět bychom se v této souvislosti museli zmínit o mladistvých sbírkách Nezvalových - ani u Ovidia, ani u Nezvala je nemůžeme odloučit od uzavřeného celku, nechceme-li se ochudit o nejeden sváteční požitek. I Ovidius se později rozloučil s touto hravou poezií a naznačil, že ho čeká vážnější úkol. Tím úkolem, jejž na sebe vzal, bylo básnické skloubení nepřehledné řady řeckých bájí - a své předsevzetí splnil obdivuhodně. Rozmarnou poezii mládí vystřídala teskná poezie z let vyhnanství. I v ní najdeme místa uchvacující, neboť z nich promlouvá život, trpký osud vyhnance. Zvláště listy, které nešťastný a bezmála zoufalý básník posílal z vyhnanství své manželce, dojímají svou upřímností. V roce 1957 oslavil celý kulturní svět dvoutisící výročí básnikova narození. Ovidius však nepatří ke klasikům, které si připomínáme jen o jubileích. Patří ke klasikům, které opravdu milujeme a s radostí čteme. Rudolf Mertlík