Taková mela kvůli jedné ženské… A i kdyby byla ve skutečnosti prozaičtější než u Homéra, co nám brání si ji trošku přibájit? Sličný šikula Paris si coby arbitr marnivých olympských bohyň vyčíhl neméně hezkou Helenu, slovo dalo slovo a záhy byla ruka v rukávě, jakož i… ehm… pod suknicí. A pochopitelně též na sukovici, neboť pevninské i ostrovní Řecko kvůli jejímu únosu všeobecně mobilizovalo. O mečích, kudlách a krvežíznivosti nakrknuté Sparty nemluvě. Trójská válka o uloupenou krasavici – dosud řádně provdanou za borce Meneláa – trvala deset let a předvedla další hrdiny, vylomeniny i koniny na obou stranách fronty. A teď je nasnadě kontrolní otázka: co když všechno bylo daleko prozaičtější než v Homérových verších a šlo především o územní zisky rozmáhajících se Achájců?

Tak či onak se na obhajobu antické invazní řežby zrodil božsky zauzlovaný příběh o nezkrotných vášních, neochvějném hrdinství a mazané lsti, krvavě zapsaný do písku maloasijského pobřeží. Předáváme si ho už tři tisíce let, avšak prvotřídní britský vtipálek ho svými poznámkami opět osobitě ozdobil tak, že by se bavil i objevitel Tróje: snílek Heinrich Schliemann. Po úspěšném převyprávění starověkých Mýtů a dobrodružství, která prožívali řečtí Hrdinové, završuje Stephen Fry svou osvětově-žertéřskou výpravu do minulosti nejslavnějším antickým příběhem.

„Skotačivá krasojízda, která je důstojnou předskokankou nesmrtelné Odyssey, zastihuje Frye ve vrcholné vypravěčské formě. I na Olympu by si tu švandu božsky užili.“ – The Times.
„Kyperský vladař Pygmalion se do kamene pouze zamiloval, avšak (…) autor koná spíš jako králova spasitelka Afrodita: vdechl sošným látkám starověku moderní obsah a probudil je tím k životu.“ – The Guardian.
„Básníci musí ten příběh znovu a znovu opěvovat a předávat jej z generace na generaci, protože přijdeme-li o Tróju, přicházíme tím zároveň o kousek sebe sama.“ – z autorova prologu.

„Hleďte!“ řekl Kalchás, „Apollón nám dává znamení. Ten had pozřel devět ptáků. To je znamení, že budeme devět let obléhat Tróju, ale až desátého roku zvítězíme.“ Agamemnón si Kalcháse velice vážil, ale podobně jako řada jiných mocných lidí si vždy našel způsob, jak nepříjemné proroctví buď ignorovat, anebo překroutit ve vlastní prospěch. „Jak víme, že to neznamená desátý týden nebo desátý měsíc?“ otázal se. Kalchás věděl, co je pro něj dobré. „Samozřejmě je možné najít i jiný výklad, můj králi.“ „Dobrá. Tak běž a příště nás už nestraš takovými chmurnými zvěstmi.“ – ukázka z textu.