Kraloval jedné zemi, ale dvojímu lidu. A přece dokázal nastolit řád! Nabídka mistra Gutenberga vydat panovníkovy vzpomínky čerstvě vynalezeným knihtiskem přiměla stárnoucího českého krále Jiřího (1420–1471) k bilancování. Záhy se proto v mysli vlivného muže vracíme až k bratrovražedné bitvě u Lipan a obléhání Roháčova Sionu, odkud zamlada odešel s ambiciózním snem: zajistit rozvrácené vlasti konečně klid tím, že se o něj zasadí. Mečem i hlavou umírněného kališníka. Obratná diplomacie a dar vycítit obojetnosti v táboře katolíků i utrakvistů vynesly tomuto obezřetnému velmoži post soudce, hejtmana, posléze též funkci zemského správce a pobočníka nedospělého Ladislava Pohrobka – Habsburka drženého ve Vídni, aby Čechy krvácely ještě víc. A pak přijde Jiřího historická chvíle, byť není dynastické krve, ba dokonce je prý podle zlých jazyků pochybného původu…

Co o tom všem soudí jeho prozíravá druhá choť a moudrý šašek? Josef Bernard Prokop předkládá po Václavu Erbenovi další barvitý portrét výjimečného českého panovníka, proslulého nejen monumentální tělesnou konstrukcí, o níž vypovídá jezdecká socha před jeho sídlem v Poděbradech. První český král zvolený zemskými stavy proslul státnickou ideou, že země mají právo žít v míru a svorně, bez ohledu na vyznání. Středověk nestředověk, kalich nekalich.

Osoby a obsazení:
Jiří z Kunštátu a Poděbrad, král český – Igor Bareš
Johana z Rožmitálu, královna česká – Antonie Talacková Barešová
Jan z Pálče řečený Pálček, šašek a rádce – Michal Zelenka

„Poslouchej, co říkají, pak sleduj, co dělají. Drž se moudrých lidí, ať mají v lásce kalich, nebo ne.“ To jsem si zapamatoval na celý život. (…) Převratné bylo zjištění, že vyřčené slovo odlétlo a skutečnost byla jiná. Nejprve mě to rozčilovalo. Po mně chtějí, abych udělal, co slíbím, a sami…? Ale pak mi začalo docházet, že je zapotřebí dobrat se smyslu, který kdesi uvnitř povídání je. Není důležité, co kdo říká, ale s jakým úmyslem. Není tolik důležité, jak jeho pravda vypadá, ale jak ji dovede obhájit.“ – ukázka z textu.

„Důležité je dosáhnout, čeho chceme. Svědomí můžeme zpytovat potom!“ „Budu si to pamatovat, pane…“ Zasmál se, pochopil. „Nás dvou se to snad netýká… Válka snad už skončila… Snad už bude klid, snad už se snesou vedle sebe podjednou i podobojí.“ Vzpomněl jsem na strýcova slova. „Pane, když mohou katolíci a kališníci vedle sebe bojovat, proč by nemohli vedle sebe i žít?“ – ukázka z textu.