Chtěl by žít hořkosladce jako v blues, jenže fotrové a režim jsou proti…

Z válečného roku 194* uběhl sotva leden, ale kostelecký septimán Danny Smiřický tuší, že se mu rýsuje povyražení. Z matiky mu sice znovu hrozí reparát, zato na tenora v kapele přímo válí a slohy měl odjakživa za jedna, takže letos už konečně nějakou povolnou duši ukecá. Nebo taky ne. Šestice milostných trampot sympaťáka s pověstí proutníka, kterou si nezaslouženě vydobyl zájmem o 23 místních krásek – aktuálně o Irenu, Marii, Kristu a Alenu, nemluvě o tajemné slečně Weberové –, vytváří smolnou knihu jeho sexuálního loudění. Pravda, v citech je Danny spíš přelétavý čmelák, jenže vedle panických starostí má i dar improvizace. A pech. Osud ho pokaždé oblafne, případně mu rande škodolibě zhatí naléhavě protistátním úkolem. Atmosféra v protektorátu Čechy a Morava nedovoluje klukům prožívat telecí léta s plným přívalem šrámkovského sladkobolu a předčí i nasupené otce bránící dívčí čest. Náckové zatím jen tupě cenzurují písně Dannyho kapely, nicméně bezstarostné mládí je pod dozorem Reichu definitivně v tahu…

V poetickém pásmu s podtitulem Text o nejdůležitějších věcech života komentuje Škvorecký zlobu dějin s chlapeckým úsměvem, který jsme na něm měli nejraději.

„Pokračování stylizované autobiografie jedné generace: generace jazzové.“ – deník Práce (1990).
„Vzpomínky na domov, jež Škvoreckému pomáhaly vyrovnat se s nastávajícím životem v exilu, našly v tomto povídkovém pásmu vhodnou metodu. Přestože téma téměř výhradně utváří Dannyho milostné prožitky, zachovává [autor] velmi ‚staromódní‘ postoj, jelikož všechny potenciálně milostné scény zůstanou v cudné poloze.“ – Literární noviny (1991).
„Ve většině Škvoreckého próz společenské režimy, historické události a příznačné dobové reálie sice limitují každodennost hrdinů, avšak tyto postavy, zaujaté hlavně sebepozorováním a komunikací s bezprostředním okolím, je akceptují s neúčastnou či ironickou distancí, (…) s fyzickým a posléze nostalgicky vzpomínkovým bytováním v maloměstském Kostelci (tj. Náchodě), s láskou k jazzu jako k hudbě i metafoře svobody a s milostným dobýváním dívek a žen. Danny přitom stárne s autorem a v jednotlivých prózách spolu s ním prožívá historii země.“ – Slovník české prózy 1945–1994.
„Autor si psaní daleko od domova užíval. Opět zde máme Dannyho, tuláka po hvězdách, respektive kosteleckých ulicích, který miluje hudbu a svůj život dělí mezi bílou a černou, což v jeho případě znamená především nutné sexuální dovádění. (…) Škvorecký má jako jeden z mála českých spisovatelů světový přesah.“ – Krajské listy.