Dirigent Zdeněk Košler (25. března 1928 Praha – 2. července 1995) patří k nejvýznamnějším osobnostem českého hudebního světa.
Pocházel z muzikantského prostředí, měl fenomenální paměť a dokonalý sluch.
Spolupracoval s významnými hudebními tělesy v Čechách i na Slovensku, jeho umění ale bylo známé i za hranicemi - hostoval v Berlíně i ve Vídeňské státní opeře.
Velké popularitě se těšil i v Japonsku.
Česká filharmonie pod jeho taktovkou odehrála mnoho a mnoho koncertů doma i v cizině.
Jako dirigent se do umělecké historie zapsal i velkým počtem vynikajících nahrávek, které obohacují klasický repertoár.
Některé z nich Vám přinášíme u příležitosti výročí jeho narození před 85. lety

Komentář k původnímu LP 1 10 1348 z roku 1973:
Violoncellový koncert č. 1 patří mezi nejvýznamnější díla Bohuslava Martinů z předválečného období. Vznikal o letních prázdninách roku 1930 v Poličce a byl dokončen v říjnu toho roku po obvyklém podzimním skladatelově návratu do Paříže. Martinů zde tehdy začínal už osmý rok svého pobytu, cele vyplněného intenzívní prací, a právě v oné době se dehrávala v jeho tvůrčím vývoji proměna zcela mimořádného dosahu. Uzavírala se totiž etapa jeho prvních pařížských let (1923-1930), výrazně poznamenaná stykem s pařížskou avantgardou. Rok 1930 se tak stal mezníkem, ohraničujícím nástup dekády třicátých let Martinů, ovládané již novou orientací uměleckou. Violoncellový koncert je pak jedním z prvních vykročení novým směrem.
Dnešní jeho podoba pochází však z pozdější doby, což poněkud ztěžuje rozpoznat originální přínos skladby ve vývoji individuálního slohu Bohuslava Martinů. Vrátil se znovu k partituře skladby nejprve v roce 1939 v Paříži, kdy ji přeinstrumentoval pro velký orchestr, a zvláště pak roku 1955, kdy vzal první violoncellový koncert znovu do práce v Nizze: "Slyšel jsem ho v Paříži a je v tom plno chyb, že to ani k poznání není. A to jej asi také tak slyšeli v Praze, což mě rovněž mrzí," stěžuje si v dopise domů do Poličky (30. června 1955 z Nizzy). Mají poprosit Miloše Sádla, aby teď koncert nehrál: "...bude vydána u Schotta nová partitura, kde je vše opraveno (...). Jsem rád, že jsem to onehdy poslouchal v rozhlase, můžete si představit, jak jsem byl překvapen. Nechal jsem si hned poslat partituru a celou ji přepsal a změnil - tak teď je to k světu" (tamtéž).
Ve violoncellovém koncertu č. 1 je slyšet poprvé Martinů tak, jak si o jeho osobitém hudebním projevu začíná utvářet dnešní posluchač základní představu. Martinů, který našel původní východisko nikoli v expresionistických akordických shlucích a tendencích k atonalitě, nikoli v drastickém napětí výrazu, nýbrž v prostých obratech založených na diatonické (modální) homofonii, jejíž neotřelost bylo ovšem potřeba originálním postupem vyhmátnout. A právě to se Bohuslavu Martinů podařilo s geniální přesvědčivostí. Počínaje violoncellovým koncertem č. 1 učinil objev, jenž co do významu pro jeho tvůrčí individualitu nebyl u něho ničím překonán.
Tímto objevem se mu stala přehlížená skutečnost, že už elementární hudební fakty, na nichž budovalo umění klasicismu a romantismu a které se obvykle na škole považují za jakýsi indiferentní stavební materiál (z něhož je teprve třeba budovat různými vyspělými technikami ohromující architektury), mohou samy o sobě - vzdor své všednosti a samozřejmosti - nabýt sdělné síly tak strhující jako ochozený pár bot na slavném obraze Vincenta van Gogha. (Mozná, že na tomto zjištění měla podíl všeobecná nechuť právě k oněm ohromujícím architekturám, pojímaným na přelomu století mnohdy tak vnějškově a ploše). Čtyři tóny, z nichž se například odvíjí volná věta violoncellového koncertu, vzbuzují v notovém záznamu pocit, že v nich jaksi "chybí hudba"; unikátní uspořádání akordů, kterými je tento chorálový útržek provázen, mohou vyvolávat pocit v hudebním znalci, že jsou prohřeškem proti "akademickému" harmonickému cítění. Podobnými berliozovskými "chybami" se začnou po violoncellovém koncertu plnit partitury Bohuslava Martinů stále víc - a stále více začnou podporovat originalitu jeho projevu, fascinujícího na jedné straně myšlenkovou hloubkou a původností, na straně druhé pak příznačně oproštěným hudebním výrazivem, stále těsněji zahleděným k jednoduchosti a průzračnosti lidového uměleckého vzoru.

Zákroky do původní podoby koncertu nezasáhly sólový part violoncella. Směřovaly právě k tomu, aby se sólistovi dostalo většího prostoru zvukového a aby plně vynikla mužná krása jeho zpěvu. První ioloncellový koncert Bohuslava Martinů se pro své sólistické kvality stal ceněnou repertoární součástí řady světových virtuosů - na prvním místě pak Pierra Fourniera, skladatelova blízkého přítele, jemuž je skladba dedikována. Formový rozvrh skladby se drží ustáleného třídílného tvaru (Allegro moderato - Andante moderato - Allegro), v němž na sebe strhuje mimořádnou pozornost volná věta svou rozechvívající původní lyrikou.

Koncert pro housle, klavír a orchestr je jako celá řada jiných koncertantních skladeb podmíněn ve svém obsazení objednávkou sólistů, dvojice Benno a Sylvia Rabinof. Byl napsán mezi prosincem 1952 až 10. březnem 1953 v New Yorku, takže je dobou svého vzniku vklíněn do práce na Symfonických fantaziích, dokončených krátký čas poté. Nevděčná zakázka vyprovokovala skladbu umělecky plnohodnotnou, účinné dílo, jemuž naprosto nelze předhodit, že je snad příležitostnou kompozicí omezeného dosahu. To by byla v případě Koncertu pro housle, klavír a orchestr zcela nespravedlivá křivda. Jeho dramatické ladění má v mnohém blízko k světu Symfonických fantazií; v tomto údobí je přirozenou součástí skladatelova slohu rovněž nostalgický pohled k domovu, poznamenávající také koncert pro housle a klavír poetickou zádumčivostí. Životní běh skladatelův se zcela uzavíral a tragika jeho odloučenosti od vlasti se dovršovala. Rok po premiéře této skladby uvedl ji znovu Eugene Ormandy spolu s Hindemithovými Metamofrózami na Weberovo téma; koncert byl míněn jako pocta k narozeninám dvou velkých mistrů: Paulu Hindemithovi bylo tehdy šedesát, Bohuslav Martinů se chystal oslavit narozeniny pětašedesáté. Od té doby se o nová uvedení tohoto koncertu velmi zasloužili zvláště sólisté našeho snímku.
Jaroslav Mihule