Komentář k původnímu LP DV 15257 z r. 1965

Vliv jazzové hudby na moderní umění bychom mohli sledovat již dobrých padesát let. Jestliže na počátku pohlíželi básníci, malíři, skladatelé, tanečníci na jazz jen jako na exotikum, které mělo vmnohém podivuhodně podobné výrazové prostředky a obrozovalo proto imaginaci moderního umělce, došlo postupně mezi jazzem a moderním uměním ke vztahu mnohem užšímu a organičtějšímu. Jazz přešel z periférie do středu města. Stal se výraznou součástí umění dvacátého století, vytvořil samostatnou a životaschopnou kategorii a navíc neustrnul v úzkých hranicích, vyvíjel se a dokázal ovlivnit celé skupiny moderních umělců.
Jestliže mezi nimi jsou takoví umělci jako Picasso, Mondrian, Apollinaire, Stravinskij a jestliže se tento vliv neumenšuje, ale naopak zcela programově postupuje díly umělců druhépoloviny tohoto století, nedá se jistě již hovořit jen o vlivu, ale o něčem mnohem hlubším.
Pro mnohé umělce padesátých let - s přibližnou tolerancí deseti let směrem nahoru i dolů - je moderní jazzová hudba i původní jazz inspirací života. Nepřicházejí k jazzu jen jako zvědaví turisté nebo unavení intelektuálové, hledající příliv nové krve. Žijí již docela samozřejmě jazzem, jazz jepro ně zcela nezbytný, někteří z nich hrají jazz, denně jej vnímají a nalézají souvislosti v jeho rytmu s rytmem svých veršů nebo obrazů. Ve dnech společenského útlaku se sžívají s jazzovou hudbou a chápou ještě přesněji než dosud smysl jejich blues. Jazz jim ztělesňuje svobodu.
Nemusíme jít daleko pro příklady. V dějinách československého moderního umění si pro to nalezneme nejedno umělecké dílo. Od B. Martinů a E. Schulhoffa k E. F. Burianovi a J. Ježkovi, pro něž se stala jazzová hudba v mnohém osudovou inspirací jejich tvorby, od V. Nezvala, J. Seiferta, vyjadřujícíchnejčastěji tento "jazzový" životní pocit mladé generace dvacátých let, až k současným básníkům - to je tradice bohatá a přesvědčivá.
Zvláštní kapitolou je vztah poezie a jazzu. V četnýchrysech se přímo stýkají, podobajíce se sobě jako sestra a bratr, pocházející z jedné větve moderního umění. Asociativnost, krátká spojení představivosti, fantastičnost, bohatost básnické metafory, volnost improvizace, ale i humor, životní pocity na hranicích skutečnosti a neskutečnosti, absurdnost, ostří tragédie života i její komedie a ovšem i lyričnost - to vše jsou znaky, kterými se poezie a jazz sbližují. A nejen poezie a jazz, i celé prostranství moderního umění hovoří podobnou řečí v básních, obrazech, sochách, tanci, hudbě.
Střediskem pokusů, které konfrontovaly jazz a poezii a vytvářely z těchto jiskřivých výbojů nová díla, stalo se v padesátých letech San Francisco. Skupiny americké beat generation měly od počátku své lidské i umělecké existence jazz za spojence svého života. V roce 1957 recitoval Kenneth Rexroth své básně, doprovázen jazzovým sextetem, a hned po této premiéře poezie a jazzu - pro americké básníky název "jazz and Poetry" znamenal jižtehdy výraz pro specifický nový útvar - se představil další básník z okruhu beatníků, Lawrence Ferlinghetti celým cyklem básní, určených k recitaci a volné improvizaci v kontaktu s jazzovou hudbou. Jeho "Poselství slov" není jazzové svým obsahem, ale především vnitřním rytmem a tóninou, do níž jsou napsány. Jazzové ódy psal i "budha americké prózy", spisovatel a společenskýbuřič Jack Kerouac.
Jedním z prvních básníků zamýšlejících se tvůrčím způsobem nad vztahy jazzu a poezie, byl ovšem černošský básník Langston Hughes, jemuž - domnívám se - patří tu vůbec prvenství, projevující se především v nesmírnem vlivu na každého, kdo byl někdy stržen krásou a silou poetických blues. Hughes tak jako Ellington v jazzové hudbě svými pokusy ze čtyřicátých let je magnus parens hnutí Jazz and Poetry. V posledních letech vydal sbírku Ask your mama, v níž dovedl zatím své básnické úsilí nejdál a v němž jeho poetické texty jsou komponovány v přímém vztahu s hudbou.
V Evropě došlo zatím k ojedinělým pokusům na tomto úseku. Anglický básník Ch. Logue uvedl s kvintetem T. Kinseye v roce 1959 pásmo "Červený pták", několik děl se zrodilo veFrancii, v Polsku byly uvedeny verše J. Sita s hudbou J. Trczinského. Také v Sovětském svazu, zejména v malých studentských skupinách moderního jazzu přikročili k několika pokusům a v současné poezii především Jevtušenko a Vozněsenskij poprvé začali vyjadřovat atmosféru jazzu ve své tvorbě, i když leckdy zatím jen polemicky.
U nás jsme první experimenty tohoto druhu sledovali ke konci padesátých let v programech pražského Jazzového klubu, v nichž v režii Miloše Bergia a v recitaci Milana Macha byly spojovány již hotové básnické texty s jazzovou hudbou a zkoumány jejich vzájemné vztahy. Na mezinárodním jazzovém festivalu v Karlových Varech v roce 1962 uvedli báseň "Půlnoční jam session" s improvizujícím kvartetem. Luděk Hulan se představil skladbou "Duše jazzovéhohudebníka", ve sbornících Taneční hudba a jazz začaly vycházet básně ovlivněné jazzem.

V květnu roku 1963 bylo ve výstavní síni Divadla hudby v Praze uspořádáno poprvé matiné "Jazz v poezii". Zazněly tu české a přeložené básně i díla, komponovaná v duchu jazzové poezie. Pro tuto příležitost napsal Ivan Diviš verše "Komu patří jazz" a celé pásmo doprovázel kvintet Luďka Hulana. Toto pásmo bylo pak za několik měsíců přeneseno do pražské Violy, kde úspěšně uvedlo tuto novou scénu poezie do života. Je také základem naší první desky Poezie a jazz.
Všechny tyto pokusy měly u nás značný ohlas. Mnoho dalších malých scén - např. v Brně - nebo rozhlasové pořady - např. plzeňské stanice - navazují na tyto experimenty a přejímají jejich výsledky. Vznikají básně nových autorů, nové scénické pokusy - naposledy velmi úspěšné pásmo u příležitosti mezinárodního jazzového festivaluv Praze v roce 1964, skladatelé se zamýšlejí nad nekonvenčními vztahy poezie a jazzové hudby.
Deska Poezie a jazz tu vlastně shromažďuje výběr z těchto prvních českých pokusů a navíc je konfrontuje se zahraničními díly. Dokazuje, doufáme, i to, že v československém umění má již jazz své nezvratné místo. Poslední mezinárodní jazzový festival v Praze v roce 1964 přesvědčivě dokumentoval osobité spojení mezi naší jazzovou hudbou, poezií, moderním výtvarným uměním, vážnou hudbou, tancem a různými scénickými formami. Tyto umělecky plodné vztahy a jejich umělecké výsledky jsou do jisté míry ve světě unikátní. Ukazují, že pro naše umělce to nejsou vztahy vyvolané přechodnou sympatií nebo módou, ale že se tu vytvořily hluboké tvůrčí pocity moderního umělce a moderního člověka, jemuž je jazz logickou součástí jeho uměleckého svědectví o životě.