Komentář k původními albu (kat.č.11 0395), které vydal Panton v roce 1973:
Čtyřicet let byl Josef Suk (1874-1935) členem Českého kvarteta, dnes již téměř legendárního komorního souboru, zakladatele tradice české kvartetní velmoci. Hrál druhé housle; často užívaný přenesený význam této věty však o Sukovi neplatil, byl v Českém kvartetu vždy uměleckou osobností prvního řádu. Doba, strávená přípravným studiem programů a koncertními cestami doma i v zahraničí hluboce poznamenala Sukův život a ovlivnila i jeho tvorbu. Nejen časovým rozvrhem, rytmem kompoziční práce, nejen možnostmi, které poskytovalo interpretační umění jeho kvartetních přátel - Karlu Hoffmannovi svěřil houslový part Čtyř skladeb op. 17 a Fantazie g moll op. 24 - : především samu podstatu důvodu, pro nějž se sdružují dva houslisté, violista a violoncellista, tresť komorní hudby; útvar smyčcového kvartetu, Suk při své činnosti v souboru dokonale poznal a zažil. Nemalý, stylově rozmanitý repertoár Českého kvarteta pro něj byl současně interpretační i skladatelskou školou, jež dovršila poznatky, získané úmornou, avšak plodnou drezurou profesora Wihana a výukou i nabádavým příkladem Antonína Dvořáka.
Suk se ovšem pokusil o skladbu smyčcového kvartetu daleko dříve, než nabyl zkušenosti z této průpravy, ve třetím roce studia houslové hry na pražské konzervatoři: třívětý kvartet d moll se zpěvnou Barkarolou věnoval svému spolužáku Oskaru Nedbalovi. Teprve o rok později, po splynutí varhanické školy s konzervatoří, začal Suk soustavně skladatelsky pracovat nejprve pod vedením profesora Karla Steckera, pak ve třídě Dvořákově. Klavírní trio c moll, Balada d moll pro smyčcový kvartet, klavírní kvartet a moll odpovídají stupňům Sukova tvůrčího vývoje v oblasti komorní hudby, směřujícího k vytříbení skladebné techniky a k zvládání cyklické formy. Když pak spolu začli hrát Hoffmann, Suk, Nedbal a Berger, když se tato čtveřice počínaje koncertem v Rychnově nad Kněžnou stala Českým kvartetem, dal se očekávat Sukův tvůrčí čin přímo související s posláním souboru. Již v létě roku 1893 vznikl klavírní kvintet g moll; ale až o tři roky později dozrála Sukova koncepce ryzího smyčcového kvartetu B dur op. 11. Pak se Suk v této kompoziční sféře nadlouho odmlčel. Ať jakýkoli byl jeho vztah ke kvartetu B dur - víme že se k němu v době zrodu symfonické básně Zrání vrátil a zevrubně přepracoval závěrečnou větu - po jeho vzniku obrátil pozornost k jiným skladebným oblastem, psal sbory, klavírní, orchestrální a scénická díla.
Patnáct let a dvacet opusových čísel dělí dva stěžejní smyčcové kvartety Josef Suka. Po rušné koncertní sezóně 1909-1910 s velkým zájezdem do Ruska počal v čase zlátnoucího podzimního listí rodných Křečovic promýšlet a skicovat kvartetní dílo v nepřerušeném toku jediné věty, v obdobném rozvrhu, jaký se Sukovi osvědčil při houslové Fantazii. Jako tato skladba i kvartet je osnován vnitřním tvarovým řádem, v němž se prolínají prvky klasické typologie sonátového cyklu - vstupní věta s introdukcí, kantabilní adagio, scherzo (s půvabným podtextem evokace menuetu), hybné finále s kódou. Co do výrazových prostředků je kvartet příznačným dílem Sukova osobitě zralého projevu, v němž je zvlášť nápadná harmonická složka hudební řeči. Kvartetu kompozičně předcházel klavírní cyklus Životem a snem, koncentrující výsledky Sukova přístupu k harmonii, jež přesáhly experiment a staly se normou; introdukce kvartetu je typickým obrazem Sukova výraziva - proměna harmonie pod drženým tónem zde sahá zpětně k jinému klavírnímu cyklu, O matince, sledem akordických trojic téže podoby jako v části O matinčině srdci; melodické vlny vedoucího hlasu se hlásí ke klavírním skladbám ještě dřívějším, k Jaru. Kvartet stál Suka mnoho úsilí, znovu a znovu se pokoušel o takové vyjádření přechodu ke kódě, jež by přesně vystihlo jeho představu: zavrhl desítky řešení, než našel to pravé. Smyčcový kvartet op. 31, věnovaný "kollegům Wihanovi, Hoffmannovi i Heroldovi", zazněl poprvé 16. února 1912 na koncertě Českého spolku pro komorní hudbu v pražském Rudolfinu. Jeden z posuzovatelů premiéry, Emanuel Chvála, napsal tehdy o Sukově díle: "Nový zvuk, jenž překvapí, při prvém poslechu téměř zmate, avšak když ucho uvyklo, stává se přímo divotvorným zdrojem světla a tepla. Silný duch a zcela samostatně stojící".
První světová válka omezila činnost Českého kvarteta. Jeho členům sice nehrozila vojenská služba, ale zúžil se okruh působnosti i počet příležitostí k vystupování. Jednou z nich byl pražský koncert Červeného kříže 4. 9. 1914, jehož posluchači slyšeli premiéru skladby Josefa Suka - Meditace na staročeský chorál Svatý Václave. Podnět ke vzniku tohoto díla prý vzešel od lékaře Ferdinanda Pečírky, který upozornil kvartetisty na chystaný příkaz, hrát při koncertech rakousko-uherskou hymnu, a radil obejít tuto povinnost volbou nějaké vhodné skladby, jež by hymnu nahradila, nejraději skladby nové: navrhl proto Sukovi, aby pro smyčcový kvartet upravil svatováclavský chorál. Suk v létě prvního válečného roku skutečně napsal Meditaci: ale není to pouhá úprava, jež by odpovídala vnějšímu podnětu, nýbrž svébytné tvůrčí uchopení látky, vyvěrající z přesvědčení prožitku. Suk si vážil znějících symbolů naší národní minulosti; sám až dosud s nimi přímo nepracoval: obdobu centrálního motivu symfonické básně Praga s úryvkem písně Ktož jsú boží bojovníci označil za náhodnou. Teď však se zamyslel nad mocí hrstky tónů, posilujících národ v těžkých dobách; zaujala jej melodická stavba chorálu: porovnával tři jeho verze; a v krátkém čase pak vytvořil skutečné rozjímání nad posláním písně, z ních zdůraznil oddíl, zhudebňující slova "Nedej zahynouti nám ni budoucím".
Jiří Berkovec