Pět skladeb této desky představuje průřez půlstoletím violoncellové koncertantní tvorby - tolik času totiž uplynulo mezi vznikem první a poslední skladby tohoto výběru.
Variace na rokokové téma od Petra Iljiče Čajkovského (1840-1893) patří bezesporu k nejpopulárnějším violoncellovým koncertantním skladbám. Vystihují šťastně zvukové nástroje, jeho melancholickou zpěvnost i schopnost brilantní virtuozity a i po hudební stránce jsou ukázkou autorova typického slohu bohatého na náladové odstíny a citovou hloubku. Variace byly premiérovány v roce 1877 profesorem moskevské konzervatoře W. F. Fitzenhagenem, který se podstatně podílel na finální podobě díla, jak ji dnes známe a jak je zachycena i na této nahrávce.
Když se Antonín Dvořák (1841-1904) chystal v roce 1892 odjet do Spojených států, aby převzal místo ředitele newyorské Národní konzervatoře hudby, uskutečnil v řadě českých měst sérii několika desítek koncertů na rozloučenou. Protože jedním z účastníků těchto koncertů byl i violoncellista Hanuš Wihan, vytvořil Dvořák pro tento účel dvě skladby - nově zkomponoval Rongo g moll op. 94 a upravil pro violoncello s klavírem jednu část z čtyřruční svity Ze Šumavy, a to skladbu Klid lesa op. 68/V. Obě se brzy staly populární součástí cellového repertoáru, a proto Dvořák zanedlouho (již v Americe) klavírní part obou skladeb instrumentoval pro malý orchestr; byla to vlastně přípravná práce k vytvoření slavného cellového koncertu h moll op. 104 vzniklého zakrátko poté.
Elegie op. 24 od Gabriela Faurého (1845-1924) je další nástrojově vděčnou a výrazově působivou koncertantní miniaturou - autorova příznačná vlídná uhlazenost a elegance spojená s uměřeností výrazu a kulturou projevu poskytuje sólistovi příležitost jak širokodeché kantilény, tak i technicky náročného sólistického projevu.
Concertino pro violoncello, dechy, klavír a bicí vytvořil Bohuslav Martinů (1890-1959) na počátku svého pařížského pobytu v roce 1924. Energicky tvarovaná, rytmicky vyhraněná a neobvykle zvukově pojatá jednovětá skladba reflektuje dynamický životní pocit metropole meziválečných let a je originálním přínosem do violoncellové koncertantní literatury; své premiéry se však dožila až čtvrtletoletí po svém vzniku.

Marek Jerie (na 1947) studoval hru na violoncello na pražské AMU u profesorů Večtomova a Apolína a poté na mistrovských kurzech u P.Casalse, M. Rostropoviče a A. Navarry. Vystupuje často sólově i jako komorní hráč, nejčastěji s klavíristou Ivanem Klánským a houslistou Čeňkem Pavlíkem, s nimiž vytvořil Guarneri Trio Praha. Koncertoval již v řadě světadílů a na předních světových koncertních pódiích a uskutečnil početné gramofonové nahrávky. Od roku 1979 působí M. Jerie jako profesor konzervatoře ve švýcarském Lucernu.

Thüring Bräm (nar. 1944) je všestranným umělcem. Studoval klavír, dirigování, skladbu a hudební vědu na různých evropských učilištích (Basilej, Siena, Salcburk, Heidelberg) a poté ve Spojených státech (Philadelphia, Berkeley). Od roku 1973 působí v rodném Švýcarsku, nejprve v Basileji, poté v Lucernu jako ředitel konzervatoře, dirigent, sbormistr, klavírista a organizátor. Jeho skladby se dočkaly řady koncertních i rozhlasových provedení. S pardubickou Komorní filharmonií spolupracuje Thüring Bräm již řadu roků.
Milan Slavický