O Hectoru Berliozovi (1803-1869) se právem říká, že sice nebyl dost dobrý na to, aby se stal profesorem pařížské konzervatoře, ale na druhé straně byl dost dobrý na to, aby se jím Francie pyšnila jako svým největším skladatelem romantické éry. Nesporné je také to, že Berliozova hudba, ať už šlo oslavnou Fantastickou symfonii, dramatickou symfonii Romeo a Julie nebo velkolepé Rekviem, ztělesňovala velkou romantickou touhu po něčem nedefinovatelně čistém, i když neustále přehlušovanou posedlou snahou po originalitě za každou cenu a křečovitými výkřiky: "Je suis un crecendo de Beethoven", prohlašoval Berlioz, navazuje na kompoziční techniku klasiků, z nichž si ovšem pečlivě vybíral. Současně však tuto klasicistní kázeň rozbíjel svou vizí programního symfonismu, vyjadřovanou všudypřítomnou a neustále variovanou "idée fixe", perzonifikující hrdinu nebo základní ideu příběhu. Ke kompozici "violového koncertu" ho vybídl jeho velký ctitel Niccolo Paganini. Berlioz byl touto výzvou nadšen, protože i jemu učaroval nostalgický témbr violy, lákající k vyprávění i zpovědi (škoda, že tak neuvažovalo více romantiků, jejich violová literatura by byla daleko bohatší. Reagoval ovšem po svém. Místo oslnivě virtuózního nástrojového koncertu vytvořil v roce 1834 symfonii pro orchestr a sólovou violu s názvem Harold v Itálii. Paganini byl "Haroldem" zklamán - chtěl hrát bez přestávky, ne "počítat pauzy", a vzdal se dokonce (i když toho později velmi litoval) i účasti na jeho premiéře. Jak napovídá název, našel Berlioz inspirační zdroj k této hudbě v Byronově básni Childe Haroldova pouť, jejíž hrdina byl tak trochu zosobněním celé tehdejší umělecké generace. Ostatně i podobnost s Máchovým Májem je zjevná: poutník kráčí světem, "na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal". Tedy žal nikoli jako nesnesitelná bolest, nýbrž jako příjemně rezignující meditace nad světem křívd a marností vlastních snů. První větu symfonie (Harold v horách, s podtitulem Scéna melancholie, štěstí a radosti) rezonující na poutníkův příběh zasazený do Itálie, uvádí roztoužené adagio, prolnuté se vznosnou fugatovou pláství smyčců a ztemnělým vpádem žesťového chorusu. To vše spolu s vábivým témbrem harfy vytváří sugestivní podklad k nádherně zklidněnému písňovému tématu sólové violy, jejíž hlas se slévá s ostatními nástroji ve velebném hymnu. Vlastní sonátové allegro je vzrušujícím obrazem životodárné přírody, přesto však v něm pociťujeme předzvěst něčeho zlověstně dramatického. Allegretto 2. věty (Průvod poutníků zpívajících večerní modlitbu) plyne jako vemlouvavý poutnický chorál s typickým "předříkáváním" (horna, harfa) mezi jednotlivými strofami. Nenapodobitelnou scenérii, kterou sólová viola dobarvuje a ze které vyzařuje nálada hasnoucího dne se všemi jeho kouzelnými zvukovými efekty (hlahol zvonů, flétnovo-harfový témbr evokující rozsvěcování hvězd), podbarvuje puls tlumených kontrabasů. 3. věta (Scéna abruzzského horala) plní funkci scherza, nabitého pozitivní energií družného lidského veselí - Haroldova viola vstupuje do tohoto dění spíš jako cizinec. Ve frenetickém finále (Orgie loupežníků) se devinitivně uvolňuje dosud utajovaná energie Berliozova geniálně instrumentovaného orchestru. Po nesmělých reminiscencích první, druhé i třetí věty jsme vtaženi do podobně satanského běsnění jako v slavném Sabbatu čarodějnic z Berliozovy Fantastické symfonie. Harold, obklíčený tlupou loupežníků, zápasí o život, důvěrně známé violové téma dostává nepoznaně bojovnou tvář, orgie však vítězí. Dílo zaznělo poprvé 23. listopadu 1834. Violového partu se ujal Christian Urban, nejslavnější violista té doby. Pochod poutníků se musel pro velký úspěch údajně opakovat, měšťáci však byli opět konsternování.
Miloš Pokora