Komentář k původnímu LP albu 1116 7131 vydanému Supraphonem v roce 1987:

Melodram dosáhl v české hudbě nejen u Fibicha a Foerstra vynikajících uměleckých výsledků. I Smetana ho použil ve Dvou vdovách, když Ladislav Podhájský má vyjevit milostné vyznání Anežce. Osvědčil se tedy v podobě koncertní i jevištní úspěšně a věnovala se mu řada významných autorů. Jinde se však netěšil zvláštní přízni. V 18. století se o něj pokusil J.J. Rousseau a Jiří Benda vytvořil melodramatickou Ariadnu na Naxu, Medeu a Pygmaliona. Hudbu a slovo však nepropojoval, nýbrž střídal.
Vlastní melodram vychází ovšem z principu sloučení obou složek. Předpokládá vazbu mluveného textu na hudbu v podobném - třeba uvolněném - vztahu, jako tomu třeba je u hlasu nějakého nástroje k doprovodu. Krajní vyjádření principu vázanosti je Schönbergův Pierrot Lunaire, kde jsou stanoveny výška a rytmus každého tónu s tím, že se nesmí tón zpívat, nýbrž mluvit. Zde je tedy řeč spoutána absolutně.
V obvyklých případech se přiznává recitátorovi určitá volnost, ale musí mít stále na zřeteli hudební podklad a nesmí se od něho vzdálit. Dále má vyhovovat požadavku hlasové melodičnosti a shodovat se zvukově s hudební předlohou. Hlas má být schopen i modulačních změn. Protože recitátorů, kteří by splňovali tyto požadavky, je málo, provozuje se koncertantní melodram zřídka.
Skladatele lákalo spojení hudby a mluveného slova spíš jako experiment. Nacházíme je u romantiků, u Schuberta v neprovozovaném velkém bloku jeho operní tvorby, u Liszta a nejvíce u Schumanna, který takto ilustroval Manfreda a zejména proslulý cyklus balad. Kupodivu se zabýval melodramem také Richard Strauss, z jehož tvorby přináší naše deska Tennysonova Enocha Ardena (op. 38) a Uhlandův Zámek nad mořem z roku 1899. Wagner, jemuž mohl být problém spojení mluveného slova a hudby tak blízký, se tohoto žánru dotkl jen letmo. Jistě se najdou melodramy u jiných autorů, jak o tom svědčí na našem snímku třeba Pomsta květin Friedricha Flotowa (rovněž ji jako melodram komponoval Fibich), jehož opera Marta se leckde ještě hrává. Melodramy komponoval také Max Schillings, A.G.Thomas, E.Grieg, J.Sibelius, ale také E.Satie. Mimořádně oblíbena byla tato forma také u ruských autorů (Arenskij a další). Debussy použil k hudbě mluveného slova v Utrpení sv. Šebestiána a docílil kouzelných efektů, podobně jako Darius Milhaud začlenil do Aischylovy Oresteie vášnivé kletby Elektřiny a vystupňoval tímto způsobem dojem hrozivého textu na krajní mez drtivé emoce.
Zdá se tedy, že melodram neskončil v romantismu a má naději na přežití už proto, že recitace s hudebním průvodem má dobrý vliv na kulturu řeči a to je problém naší současnosti...
Dr. Václav Holzknecht