Z komentáře k původnímu EP 33 0414, které vydal Panton v roce 1976 a jež nyní vychází poprvé digitálně v Supraphonu:
Gabriel Jonáš byl v roce 1976 na naší jazzové scéně skutečně "mužem, o kterém se mluví". Není divu, neboť výrazné a originální tvůrčí osobnosti se v žádné umělecké oblasti nerodí každý den.
Odkud se vlastně vzal? Absolvent oboru klavír na bratislavské konzervatoři a spontánní multiinstrumentalista začal s jazzem koketovat už u experimentátorských Gattch, kde hrál na baskytaru a soprán saxofon.
Na klubových koncertech postupně stále více uplatňoval svůj pianistický talent, ať už to bylo ve společenství příležitostně sestavovaného tria či při sólových produkcích.
Při jednom zájezdu do Polska si jeho talentu povšiml Czeslaw Niemen a bylo z toho rázem alespoň krátkodobé angažmá u polské hvězdy číslo 1. ..To bylo v létě 1975, a to v našem jazzovém centru v Praze ještě Jonáše sotva kdo znal. Ale přišel říjnový ČAJF v Kroměříži a s ním Zlatá plaketa pro duo Gabriela Jonáše i Cena Čs. hudebních nástrojů, určená nejlepšímu sólistovi festivalu. Poté se zrodila trvalejší spolupráce s čerstvě osamoceným Jiřím Stivínem, což uvedlo bratislavský "objev" nejprve do pražské Reduty a posléze i na Pražské jazzové dny 1976, kde se z jeviště téměř nehnul. V říjnu 1976 se mu dostalo cti představit se i v rámci programu XI. Mezinárodního jazzového festivalu v Praze. Jonášova invence a tvůrčí potenciál se staly v jazzovém vření žádaným artiklem. Hudebník byl přizván k natáčení Stivínova alba Zvěrokruh, podílí se i na studiovém dokumentu o existenci klávesové konklávy, kterou jsme při Pražských jazzových dnech poznali pod názvem Nikomu ani moog. I tato rozsahem nevelká deska, jež zařazuje Jonáše do pantonské miniencyklopedie současného československého jazzu, vystihuje podstatné rysy jeho projevu. Na jedné straně onu rasantním, výbušnou stránku, jak ji cítíme z "elektrické" Kámy, na druhé straně i onu křehkou, přemýšlivou a lyrickou polohu, která vyzařuje z pomalého Rozpomínání. Vykřesávat z kouzelné klávesnice Fendera ty nejdivočejší jazzrockové riffy dokáže dnes už nespočitatelná řádka virtuosů, ale i spousta těch, co se dovedou dlouhé minuty něžně mazlit barevnou paletou akustického klavíru. U Gabriela Jonáše se obě tyto relativně vzdálené dispozice nějak přirozeně skloubily. Jeho jazz, to není jen oslňující technika, šokující harmonie a rytmy, ale i působivé pocitové návraty, třeba až do dětství, jak je klinká jedním prstem v závěru Rozpomínání.