Z komentáře původního LP alba 1110 2289 vydaného Supraphonem v roce 1979:
Dvě skladby na naší desce si jsou blízké především svými osudy. Na repertoáru je mají i ti nejslavnější světoví houslisté a rádi je hrají pro jejich brilanci a nástrojovou vděčnost, obecenstvo s potěšením naslouchá jejich přístupné a melodické hudbě a melodické hudbě , ale hudební odborníci a kritikové mají vůči oběma vážné výhrady. Srovnávají je s vrcholnými díly Beethovena, Brahmse a Čajkovského a vytýkají jim myšlenkovou mělkost, odvozenost invence i lacinou okázalost. Jejich estetická hodnocení se tak dostává do vážného rozporu s vysokou mírou intersubjektivity, která naopak potvrzuje trvalým zájmem interpretů i hudebního publika značnou působivost obou skladeb a jejich stálou životnost...
JEAN SIBELIUS (1865-1957), v rodném Finsku milovaný a oslavovaný jako zakladatel finské národní kultury a tvůrce největších kulturních hodnot svého národa, ve světě ceněný některými kritiky jako jeden z největších a nejosobitějších symfoniků našeho věku (Cevil Gray), na druhé straně bagatelizovaný jako primitivní "zálesák" a umělecký zpátečník (Adorno, Leibowitz), stojí u nás více méně na okraji zájmu hudebníků i obecenstva a pouze jeho houslový koncert d moll, op. 47, si vydobyl jakou popularitu hlavně zásluhou zahraničních umělců, kteří jej často hrají....
Jeho hudba nese všechny typické znaky hudební řeči svého tvůrce. Zamyšlená, převážně lyrická melodika je silně ovlivněna finskou lidovou hudbou a má výrazně exotický, severský ráz; charakteristicky je zabarvena i harmonie, přestože vyrůstá přímo z podhoubí novoromantismu....
Houslový koncert, stejně jako celé životní dílo Jeana Sibelia, bude patrně vždy předmětem protichůdných názorů. Avšak ani jeho odpůrci nemohou popřít, že tato hudba vyrůstá z hlubin silné umělecké osobnosti a že v ní zní trpká krása daleké severské země s tajemnou temnotou dlouhých zimních nocí, s odrazem půlnočního slunce na hladinách slunce na hladinách nekonečných jezer.
MAX BRUCH (1838-1920), skladatel, dirigent a v neposlední řadě i významný pedagog, profesor kompozice na berlínské Vysoké hudební škole, dopisující člen francouzské Akademie krásných umění, čestný doktor univerzit v Cambridgi, Vratislavi a Berlíně, zanechal po sobě dosti rozsáhlé skladatelské dílo - celkem 93 opusů. Jeho jádrem je řada rozsáhlých skladeb pro sóla, sbor a orchestr, ale komponoval i sbory a písně, je autorem tří oper, tři symfonií a několika skladeb komorních. To vše je mimo rodné Německo, kde se i kantátové skladby stále provozuji a dosti vysoko cení, téměř zapomenuto a Max Bruch by byl pro zbytek světa nepochybně již jen slovníkovým heslem, nebýt několika šťastných skladeb koncertantních, mezi nimiž bezkonkurenčně kraluje jeho nejúspěšnější dílo vůbec, houslový koncert g moll, op, 26, z roku 1866....je dílem, které dodnes upoutá svým melodickým bohatstvím, a přes okázalý patos obou krajních vět je naplněno hudbou zdravě cítěnou a inspirovanou....
Jaroslav Holeček