Čtyřicet pět let festivalových ročníků Pražských jar představuje nejenom spoustu dojmů a zážitků, z nichž mnohý utkví v paměti navždy, ale také s tím související nekonečný seznam uměleckých jmen z celého světa. Jestliže první ročník Pražského jara v roce 1946 byl vyvolán v život oslavami padesátého výročí existence České filharmonie a současně se stal i mírovým holdem umělců ze zemí, které vítězně ukončily druhou světovou válku, pak v dalších letech si už festival vepsal do štítu heslo širší platnosti: chtěl být prostředníkem mezinárodního porozumění a přátelství. Po určité stagnaci v začátku padesátých let opět proudily do Československa umělecké síly ze všech koutů světa.
Mnozí umělci začínali svou světovou kariéru právě v Praze. Tak si Pražské jaro může připsat na konto svých uměleckých aktiv, že poprvé hostila SVJATOSLAVA RICHTERA. Jeho vystoupení na Pražském jaru 1950 bylo prvním mimo Sovětský svaz - svým podáním Mozarta, Schumanna, Brahmse, Rachmaninova, Čajkovského a Musorgského odhalil Richter před světem svou netušenou uměleckou kapacitu. Při dalších návštěvách, k nimž docházelo pravidelně, byl už Richter vítán jako hvězda první velikosti...Jednou z jeho prvních gramofonových desek, které natočil v Supraphonu, byl Bachův Koncert d moll (1952). Volba tohoto díla nebyla věcí náhody. Richter se tehdy v poválečných letech zabýval soustavně bachovskou problematikou....Svého "pražského" Bacha natočil Richter v součinnosti s Českou filharmonií a dirigentem VÁCLAVEM TALICHEM (1883-1961). Tvůrčí symbióza dvou mimořádně disponovaných umělců vyzněla do hudebního projevu, který je dokumentem své doby: je to přesvědčivý výkon ryzích kvalit - to platí i dnes, kdy se Bachova hudba interpretuje z jiných stylových hledisek. Německý pěvec DIETRICH FISCHER-DIESKAU, shodou okolností umělec, s nímž Svjatoslav Richter později navázal plodné umělecké kontakty, vystoupil na pražském festivalu poprvé v roce 1957. Tehdy už byl dvaatřicetiletý umělec známou osobností mezinárodního věhlasu: host předních evropských scén, sólista salcburského, bayreutského a edinburgského festivalu, nositel Zlatého Orfea ...Fischer-Dieskau zahájil na pražských festivalechj tradici písňových recitalů, bez nichž se v dalších letech neobešlo ani jedno Pražské jaro...
Na Pražském jaru 1946 zastupoval francouzské umění CHARLES MUNCH, tehdy šéf pařížského Orchestru konzervatoře, jinak dirigent světové proslulosti a v blízké budoucnosti šéf Bostonského symfonického orchestru. Pro Prahu byl především vítaným přítelem Bohuslava Martinů,jehož I. symfonii uvedl hned na prvním festivalu. Od Martinů je jen krůček k Arthuru Honeggerovi - to byl autor jeho srdce. Munch pronikal do jeho symfonických partitur s urputností a nadšením objevitele nových světů. Objevuje je také pro české publikum...
IDA HAENDELOVÁ, anglická houslistka polského původu, se v Praze představila jako zralá umělkyně na festivalu v roce 1962. Získala si příznivce skvělým provedením Stravinského koncertu (za spolupráce Karla Ančerla a České filharmonie) a na samotném recitalu kyticí skladeb Brahmsových, Beethovenových, Bartókových, Dvořákových a Wieniawského. Vládla znamenitou technikou, ale také uměním
dobrat se samé podstaty díla: její hra nebyla jen virtuosní ekvilibristikou, nýbrž i oduševnělým tlumočením obsahu. Kritika popsala její výkon jako souhru přesnosti a disciplíny s nejširším rejstříkem výrazu a fantazie - v tom byla síla její hry. Na jejím úspěchu měl jistě svůj podíl i český pianista ALFRÉD HOLEČEK, tehdy osvědčený partner zahraničních sólistů na festivalových koncertech. Je spolupodepsán i na snímku Wieniawského Scherza-Tarantelly , který natočila Ida Haendelová ve studiu Supraphonu 1962.
Karel Mlejnek, 1991