Z komentáře Vojtěcha Huebra k původnímu LP albu 11 0067-1 511 "Jazzperanto", společnému albu jazzové zpěvačky Jany Koubkové a japonské klavíristky Aki Takase, vydanému Supraphonem v roce 1988 a nyní vycházejícímu poprvé digitálně:
...od okamžiku, kdy Cahno Pozo přišel k Dizzimu Gillespiemu, tak přes bop, třetí proud, free i asijské pobyty Tonyho Scotta dospěla až k fúziím typu Jazz Meets The World, od nichž jí pak zbýval jen krůček ke zrodu kapel jako Shakti, Art Ensemble of Chicago, Oregon nebo Cordona. A poněvadž otázku, nejsou-li nakonec veškeré kultury spjaty jakýmisi vnitřními vazbami, jazz dokázal postupně vnuknout také mnoha rockovým a minimalistickým osobnostem, je to do značné míry právě jeho zásluha, že dnes můžeme hovořit o zcela nové, takříkajíc "panetnické" rovině v tvůrčí filozofii..
Z ní ovšem po mém soudu vychází jenom jedna část úvah, které českou zpěvačku JANU KOUBKOVOU a japonskou pianistku AKI TAKASE vedly k natočení alba s názvem JAZZPERANTO. V jejich druhé poloze jde spíš o to, nač při tiskové konferenci v Praze narazila jedna z královen scatu Betty Carterová, když se jí novináři ptali, čím to podle ní asi bude, že současný jazz ztrácí přízeň širokých vrstev posluchačů. "Příliš se zintelektualizoval, zatímco emoce nechává kdesi vzadu", odpověděla zaníceně. "Mužům to obvykle uniká, ale začnou-li se na koncertě nudit ženy, které vnímají daleko senzitivněji, něco se s tou muzikou muselo stát. Věřte mi: kdyby měla víc interpretek, její problémy by pominuly." A třebaže takový "recept" může vypadat trochu zjednodušeně, dává mu i JAZZPERANTO lecčím za pravdu. Neboť jestli se drážkami téhle zvláštní, vzdor spoluúčasti perkusisty a Miroslavova staršího bratra ALANA VITOUŠE, ryze dámské desky něco opravdu vine jako červená nit, pak je to především její všudypřítomná citovost. Osloví vás už tím, jak niterně tu obě protagonistky rozvíjejí své spontánní a invencí přímo nabité dialogy: ať v lyrice "Snu o dlouhonohém strýčkovi", ve slovansky a zároveň bluesově inspirované titulní skladbě, jejíž paralelou je i další Janin autorský příspěvek - "Tanec pro dva prsty", nebo v záludné, jenže poetikou zas dálněvýchodnější hříčce "Návratu vlaštovek do kraje Enšú". To jsou ze všech osmi snímků, které duo bez sebemenšího použití playbacků a jiných kouzel nahrávací techniky ve studiu zaznamenalo, ty, v nichž to tak nejvíc jiskří improvizační představivostí. A stejně jako "Tvrdá palice" Parkerova "Donna Lee", Ellingtonovo "Perdido" i Hashimotové "Down Dance", z nichž poslední dvě Aki uvedla už i na svých LP v NSR (Enja) a Japonsku (Teichiku Records), dokazují, že to byla velice šťastná chvíle, když se rodačka z Ósaky loni poprvé sešla s Janou ke spolupráci na festivalu "Solo-Duo-Trio" v polském Krakově. "Je to zvláštní, jak jsme si v mžiku uměly navzájem porozumět", říká Aki, kterou je jinak publikum zvyklé vídat buď v sólových recitálech, za doprovodu jejího vlastního, ale až na ni výlučně mužského kvarteta, nebo v tandemech s některými z kontrabasistických es, jako jsou Nobuyoshi Ino či Aladar Pege. "Ta zkušenost mě přivedla k nápadu účinkovat i s dalšími vokalistkami, se kterými bych byla schopna navázat tak jedinečný kontakt. Kromě Jany se mi však podařilo najít jen jednu - Portugalku Mariu Joao. A zážitek z JAZZPERANTA? Ten byl pro mě tak silný, že tady - poprvé v životě - zpívám dokonce sama....