Leoš Janáček (1854–1928) se setkával s varhanami od útlého mládí. Podle svědectví současníků byl Janáček v začátcích své hudební činnosti výborným varhaníkem a znamenitým improvizátorem.

Jeho první kompozicí pro sólové varhany jsou Tři skladby (Předehra, Varyto a Chorální fantasie) z doby studií na pražské varhanické škole, které vznikly v roce 1875. 

Skladby pro varhany s podtitulem č. 1 a č. 2 vyšly skladatelovým nákladem v tiskárně rajhradských benediktinů v roce 1884. 

V sedmé části kantáty „Glagolská mše“ na staroslověnský mešní text pro sóla, smíšený sbor a orchestr z roku 1926 skladatel využil varhanního zvuku sólově ve III. části „Slava“ a IV. „Věruju“. V VII. části jsou varhany exponovány samostatně a tvoří spojnici mezi mystickým „Agneče božij“ a závěrečnou orchestrální „Intrádou.“, kterou Janáček nazval „Varhany solo“. 

Toto vydání se řídí striktně Janáčkovým rukopisem a jeho osobitým způsobem zápisu. Nepřepisuje enharmonicky notový text, ani neupravuje autorovu nástrojovou stylizaci. Jen ve Varhanním sólu z Glagolské mše navrhuje změnu polohy prvního akordu v taktech 72, 77 a 90, ve kterých je pedál a jednou i manuál v dolní poloze notován mimo rozsah nástroje. Podrobnosti jsou uvedeny ve vydavatelské zprávě. 

Recenze na notové vydání Varhanních skladeb Leoše Janáčka v říjnovém čísle časopisu Harmonie zde

obsazení: org
materiál: partitura
nakl. č.: R 424